Kdy káže vlast, národe, vstaň!
tu vzhůru, vzhůru, v ruce zbraň!
Nechť zvěst ta světem letí:
Zde velký den se světí.
A chudá pláče rodina,
sklání se hlava matčina,
a bolest srdce svírá:
„Kdo smrti pot mu stírá?“
On kráčel bojem dál a dál,
a nad hlavou mu prapor vlál,
smrt odevšad naň zívá,
a on se přec usmívá.
Po boku přítel umírá –
a on se dále ubirá,
posledně stisknul ruku,
jen vlasti cítí muku.
On kráčí bojem dál a dál,
a nad hlavou mu prapor vlál,
smrt odevšad naň zívá
a on se přec usmívá.
Zde dívčiny jest mrtvola,
zavřena očka do pola,
posledně k němu hledí:
„s Bohem!“ dí rtové bledí.
Celuje čelo zticha dí:
„kéž Bůh ti spánek osladí!“
a dále, dále kráčí,
to čelo slza smáčí.
On kráčí bojem dál a dál,
a nad hlavou má prapor vlál,
smrt odevšad naň zívá –
a on se přec usmívá.
Spáleny jeho dědiny,
on zůstal ze všech jediný,
kde rov jest otce, matky?
v popeli rodné chatky.
Vítězství hřmí, vrah poražen,
již posvátný nám nastal den,
vlast věnčí syny svoje,
kdy navrací se z boje.
Na hoře, prapor v levici,
on k srdci tiskne pravici;
posledně vlasti kyne,
co šepot v ústech hyne.
Proud rudý z prsou ubíhá –
ještě se prapor zamíhá,
jej červánků zář zlatí –
pak vše se v temnu tratí. –