HUS.

Tak tich a něm stál prostřed chrámu vznášeje mírný k nebi hled a naň upřeno tisíc zraků jak blesky zlobných, zhoubných mraků

jen zášť a led. A césar ve svém majestátě – a kardinálů v nachu, zlatě a popů, kněží ve vší slávě

zde na sta kolem stojí: Jen on v tom bouřném boji sám trvá něm a tich s modlitbou za ten hřích

a září na své hlavě. A když byl vyřknul anathema hněvivě přísný kardinál, svá neotevřel ústa němá,

by zjevil žal, jejž zem ta nemá – pokorný, mírný stál. A césar ve svém majestátě se zarděl v purpuru a zlatě

a zastyděl se ve své slávě, když zved naň pohled tiše, jejž nikdo nevypíše. Pak stál zas něm a tich

s modlitbou za ten hřích a září na své hlavě. Tak tich a něm stál na hranici, vznášeje mírný k nebi hled,

a zraky dštily bodající na jeho mírnou, bledou líci jen zášť a led. A když byl spoután od pochopů –

kol plno kardinálů, popů a kněží stálo ve své slávě a vedle jejich kurtisány – Tu na lid pozved on i pány

svůj pohled něm a tich s modlitbou za ten hřích a září na své hlavě. A když poslední shasla jiskra

a zmizel jeho mírný hled: „Nech popel jeho v Rýn se stopí,“ tak děli kardináli, popi, zrak, zášť a led,

„by přinešen na českou půdu zas neroznítil požár bludu, by lid ho nectil v slávě co mučenníka víry!“

Vy bloudi! Ve svět širý vnik popel něm a tich a vznítil ve srdcích tu záři v jeho hlavě!