Jako druhdy slunce plálo, když se o lásce mu zdálo před dávnými tady lety. Tiché, jarní odpoledne;
všechno kolem odpočívá. V báni modré, nedohledné slunce zlehka v západ splývá, kolem vůně, růže, květy.
Rozsáhlé, aj, na zahradě, snící, záře slunce leží. Leknín na vodě se sněží, žežulice volá v sadě.
Větev k větvi, listí k listu k sobě tulí se a pojí; spěchá v závod k tomu místu, besídka kde stinná stojí;
klene se tu stinné loubí z jasmínu, jenž voní mile; včelka jen kol létá čile. V besídky té stinné hloubi,
svit a stín kde v šeř se snoubí, samoten muž bledý sedí. Vidí v duchu onu chvíli, kdy zde seděl vposled s ženou,
viděl úsměv její milý, ručinku též obnaženou, malého zřel Ladislávka. matinku jak obejímá –
očka jeho usměvavá: andílek jak u ní dřímá. Viděl matku, viděl děcko, viděl také chvíli onu,
jež mu vzala v světě všecko, viděl svoje drahé v skonu – načež ona trpká vlna, jež se výš a výše hnala,
k srdci, k ústům dosahala – jako číše jeduplná – až se v oči jeho vryla: slaností svou zatopila
všechny jasy, život milý. Tak je tonoucímu v moři, jenž se v mohylu živ chýlí v nevýslovném stesku, hoři.
Vzchopil se. A chaos v hlavě, spěchá v domov bez prodlení, aby splnil zaslíbení: Výroční den sňatku právě.
V komnatce, jež vykrášlena v slavnostní jak chvíli sňatku, harfu zřít, již jeho žena dostala kdys na památku:
matky relikvii svatou. Slunce, jež se v západ níží, polévá ji září zlatou. Ticho snivé v sad se plíží.
Jako vlna, hnána vlnou, jezerem se v obzor proudí, jako dálném na obzoru stíhá v modro hora horu –
za sebou pak mysl táhne v propast onu za obzorem, kterou nikdo neobsáhne – propast v důli, propast horem:
Tak se tony jako vlny z flétny proudí stesku plny, jak kdy srdce perly hází avšak slyš! – Zda sen či bdění?
To již flétna sama není: Zvučí tóny, zvučí flétnou: písní velebnou a vzletnou harfa flétnu doprovází.
Nezpívá to flétna více, neznějí to harfy zvuky: Zdá se, že to srdcí tluky vzájem spolu laškujíce
rozmlouvají řečí tajnou, lidem stajenou a bajnou, řečí duší, jakou pouze duchové jen mluví k sobě
v nadsmyslné, svaté touze, etherické ve podobě bez žádosti, beze nouze. Ustal v zase – ztichla flétna –
Avšak hle! Ty harfy struny chvějí se jak v stříbru luny: Z lůna jich zní píseň vzletná, píseň, milá Stanislavě –
a dnes výroční den právě. Žasne mladý muž, ba žasne, neb se z melodie krásné nové tóny harfy rodí,
jaké chorovody vodí anděl v nebe lásky jasné. Neviditelné jak hmoty vyluzují nové tóny
nové písně – jako zvony – zovoucí na poklid svatý – poklid svatý v jiné sféry, vyšší vždy – až kouzlem jatý.
slyší zvučet déšť jak zlatý, tóny mocné tisícery: Není to již harfy píseň, jest to příval vln a tíseň,
z které není vyváznutí, jako příboj moře víří – nad ním již se klenou – šíří – Náhle ráz! Jak mečem tnutí –
jek a výkřik jedním rázem. – Praskly struny harfy svaté, prasklo srdce jeho zlaté, on pak mrtev klesl na zem.
Cookies on Poetry Cove