Její zrak, tak vlahý, temný,
nevýslovné něžný, jemný –
poslední ten pohled ženy,
v kterém byly obsaženy
všechna přání, všechna touha,
věrnost, odříkání dlouhá,
láska nevýslovná, věčná:
pronikl jak rána sečná,
zákeřnická, jeho ducha.
Mysl jeho byla hluchá
pro přátele od té chvíle.
Nevšímal si svého cíle;
bez citu a bez naděje
nevěděl, co kol se děje,
takže přítel jeho věrný
v obavě, že myslí jeho
závoj rozstírá se černý
šílence snad zoufalého,
přinutil jej lstí i slovem,
že se z nečinnosti vzchopil.
Rozloučiv se s dvojím rovem
odešel, by v světě širém
hledal to, co nepochopil:
plnil duši smutnou mírem.
V dálný Řím a první města
vedla umělcova cesta.
Paláce i prosté chaty
dokořán mu otevřeny,
neboť na nejchudší stěny
sypal hudbou nádech zlatý.
Marně ale oči čarné
obracely hvězdy žárné
po bledém tom poutníkovi.
Marně laur u věnec svitý
probudit chtěl pocit nový
v prsou: ctižádosti city.
Marně láska slávu spolu
v závod o vítězství zvala,
marně v zlatou aureolu
umění a bolest spiala:
Nepozvednul k lásce hledy
umělec ten smutný, bledý;
prošel sice světa krajem,
nesetkal se nikde s rájem;
když pak rok se s rokem sešel,
přes práh opuštěný vešel
v domovinu naposledy.