Pokynul Pán pánů hlavou: Nad hlavinkou usměvavou stín se onen šerý sbíral, který pod perutí temnou
anděl smrti přízí jemnou jako síti rozestíral. Ladislávek malý hasnul pro svět tento jako kvítí,
které nepoznalo žití – jak by nad budoucnem žasnul. Marné léky, marnáť věda: Malinké to drobné tělo
naposled se pozachvělo – matka klesla, plačíc: běda! – na kolena u postele, jak by uhas’ oheň v těle.
Domodleno, dozpíváno, odneseno, pochováno. I ten kalich minul zase – však se štěstí nevrátilo.
Stanislavu v krátkém čase hoře těžce zachvátilo. Jako by to malé robě volalo ji stále k sobě.
Darmo byly prosby muže, darmo všechny mediciny: „Mně nic více nepomůže, mne již čeká svět tam jiný
a v něm Ladislávek malý pláče pro nás osiřalý. Co jest platno hledět zpátky? Trpko děcku beze matky.
Ty jsi muž a sneseš snáze protivenství na své dráze. Ty jsi muž a víš, že časem po kratším neb delším boji
budoucnost nás jedna spojí. Ale Ladislávka hlasem volána jsem stále k bohu. Nermuť se, můj drahý, tuze,
nehleď k smrti v teskné hrůze. Zda já odolati mohu hlasu jeho, hlasu děcka tvého, mého, jediného,
v němž je naše láska všecka – tvého žití díl i mého?! Půjdu tedy napřed za ním, by se jemu nestýskalo,
ty pak za mnou v čase málo. Vím, že tvoji duši raním,“ – děla dále, jako v spěchu k manželi, jenž jako ve snu
naslouchal jí bez oddechu. – „Ale nežli ve hrob klesnu, zanechám ti odkaz milý – harfu svoji pro útěchu.
Tajemné ty ducha síly, které v mojím zpěvu žily, neshasnou v mém sledním dechu. Slib, že výroční vždy chvíli
našeho zde zasnoubení flétnou dáš své posvěcení písní mou – tam ve pokoji, kde má milá harfa stojí –
ona pak svůj akkord spojí s hlasem flétny v tichém echu.“ „Slibuji,“ – děl jako ze sna mladý muž. Tu ona náhle
vzhlédla k němu – vzdechla táhle duše odlétla v tom vzdechu – on pak vzkřiknul, k zemi klesna.
Cookies on Poetry Cove