Na dobyté Sigurdově lodi vysoká hranice vyrovnána; těla bojovníků na ni dána, zvyk jak pohanský to s sebou vodí.
Nejvýše, jak vůdce, Bajan s Elou. Dokončeno. Loď již zapálena, naposled zde kleká ještě žena, pro bratra stírajíc slzu vřelou –
pro bratra a družku. – Dokonáno. Do člunu již odvádí Lert Milu, načež sám přiložil ruku k dílu, k podpalu znamení druhům dáno.
Člun se vzdálil ku Lertově lodi, která podál stála zakotvena. Dáno heslo; kotva vytažena. „S bohem navždy! Kéž vás bůh již vodí!“
Budí se to nad vlnami zoře? Rudou září pokryto je moře; širá jeho pláň a každá vlna září rudě, jako krve plná.
Sigurdova loď to jasně hoří: Bajane a Elo, věrná družko, smrtelné to poslední jest lůžko reků jako na svobodném moři.
Lertova loď, ajhle, v sever letí. Na palubě, osvícené jasem, stojí Lert a Mila ve objetí. Kolem píseň pějí temným hlasem
bojovníci za zemřelé druhy, kteří spějí v ohni spánek tuhý. Spi! Kdy k boji zazněl ryk,
kdy rohu volal hlas, veselý společník tys býval v každý čas. A protož tuto číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou, prázdníme na pospas. Spi! Nechť míjí slaboši
bouřlivý moře val; nám bouř jest rozkoší a tys v ní pevně stál! A protož pijem číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou v hrob, jejžs miloval. Spi! Kde děvy svévolí
ku tanci zvalo zas, byl’s, druhu sokolí, vždy prvním v kole z nás, a protož tuto číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou, prázdníme, na pospas. Spi! Vždyť život nečeká,
smrt stojí v zápětí; než naděj člověka, již ona přiletí. A protož pijem číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou v mrákotné podsvětí. Spi! Byl’s věrným soudruhem,
tvá loď jest v přístavu. My jeden po druhém jdem v smrti únavu. Však dokud žijem, číši plnou,
než pohřben budeš chladnou vlnou, ti pijem v oslavu! Tiše spi! Hledí tam, kde jako na výsluní
Bajan s Elou na hranici trůní, jiskry padají jak hvězdy v moře s lodě ohněm trávené, jež hasne. V srdci milenců plá slast i hoře
budoucnosti láskyplné, krásné. Lert ač pohan, Mila, dcerou kříže, přece oba jedna víra víže. Jedna víra obě srdce pojí:
víra lásky. Stejně tlukou obě. Nač též dělit, bůh co spojil k sobě? Vždyť po delším nebo kratším boji jedna zem je navždy k sobě spojí.
Vynálezek lidský jenom ruší štěstí milujících, věrných duší. Klesá požár. Vítr v plachty duje, s větrem duch je mrtvých obletuje.
Dál a dál! Již vzrůstá moře nával; v dáli posud svítá slabá záře přítele jak mileného tváře – jenž jim v posled s bohem navždy dával.
Cookies on Poetry Cove