Zpěv 7.

Krajem se rozložily stíny neprohledné. Vzdálené hvězdy kmitaly se v šíru; zem tiše ploula ve tmách všehomíru jak nad propastí černou. Chvílemi se zvedne

vichřice dálkou, jak by ze zhluboka vřela, – zakvílí truchle ve kraj šíropustý kdes meluzina tajemnými ústy – a s pláčem utajeným v dálce odumřela. –

Potom jen parno dusné tíží olověnou za mraky přišlo nocí nehostinnou, jako by moře u skal, kudy vlny ženou, se krylo pěnou škarohledou, sinnou. –

V temnotě zámek sotva obrysem se zvedá. Byl jako spáč, jenž chvílemi se budí, an plachý nepokoj mu vane hrudí a matný, těžký sen mu pevně spáti nedá;

co chvíle z oken tamo světlo září – hasne – i znovu zaujímá celou řadu. – Jen u přízemí, z toho okna vzadu se proudí stejnoměrně, tiše světlo jasné.

To Hynkův pokoj. – Oba soudruzi tu dleli, shodnější, než jak byli naposledy. – Hynek byl zase plný ohně, jarý, smělý; Jaromír seděl ponurý a bledý. –

I hlavou kynuv, trpce mluvil: „V šírém lese ta víska dřímá pod zeleným krovem. Tu dávní lidé; nic o čase novém jim z našich dolních krajů vítr nepřinese.

Hle, zabloudíš-li zvěstí do chatrných dveří, tam uvítá tě mdlé jen slovo kmeta: ,To slýchal jsem už – dávná tomu léta‘... i neporozumí ti – ani neuvěří.

A kdyby z dálky hukot boje uslyšeli, aj, řeknou: ,Bída přišla české zemi!‘ Ženy by zaplakaly – muži by se chvěli... Zbídnělý národ, otupělý, němý!“ –

„Tím časněj’ přivstanem a vyjdem do okolí! Od chaty k chatě půjdem krajem celým, a k lidu mluvit budem slovem vřelým, – a budem kázat jemu po vsi, luhu, v poli; –

takto i seřadíme jej tu pod prapory, – a s puškou starou, šavlí zrezavělou – však s duší pevnou, odhodlanou, smělou povedem k matce Praze pomocné jí sbory.

Jen vzhůru mysl, – tehdy podaří se dílo! Vždyť není možno, aby v také době se kolo osudu zas náhle zastavilo; jen smělým činem pomůžeme sobě.“

„Já přišel za příkazem – ale bez naděje... Ten chabý lid se nepozvedne k boji. My vycedíme proudy krve svojí na spráhlou zemi – ona ničím neprospěje.“ –

„Nezoufej nad národem! – Všechny jeho směry se vybírají k jasnějšímu svitu; a vyjde naše slunko na blankytu, byť na chvíli je nyní halil závoj šerý.

Byť neměli jsme svojí panny z Orleanu – nadšení přijde! – Povstanou i ženy a zhojí mírná jejich ruka mnohou ránu, ač neunese palaš nabroušený.

Snílkové šťastní – ale nedospělí v radě! Vy ženu z boje vyjímáte sice – leč nevidíte, lva že prudčí lvice, kdy bránit může svoje ohrožené mládě!

Vy právě pro ženy se rozplýváte v citu, je zahalili byste do hedbáví, – a nedbáte, co dějiny vám praví o Češkách udatných – o ženách Taborytů!

Leč vaší dnešní ženy malicherné vzorky hynou co pára v živlu rozpoutaném: Srovnejte s ručkou její rámě Černohorky, jež dovede i mávat jataganem!“

„Co u nás žena! – Ale na vás vina leží! – Vy nedbáte, zda máte Kornelie, – vám stačí samet úbělové šíje, zář oka svůdná, plný ret a líce svěží...

Tím u ní hyne význam posvátného boje! – Jí bájkou lživou láska ta je z pola, s níž Makabejka syny k smrti volá – ona jen hýčkat umí slabé děti svoje...

A proto není těchy v tomto hnutí pro mě; to z několika hlav je planá pára. Nás pověsí tu nejspíš na nejbližším stromě, a nikde nepohne se bída stará“ – –

„Tys černohlíd! – Už nikdo nedostačí tobě. Ty vaříš krev i žluč na jedné míse, – mně ale pokrm tento oškliví se; i nemyslím, že slepi tak jsme v oči obě,

by ušlo nám, kde pro nás nepřítel – kde zbraně. Jak před staletím – v lidu dříme síla; on schopen jistě velikého díla – jen ale musíme mu poukázat na ně.

Uvidíš: Jak tu svitne zdarem první zoře a hrdé pozvednou se ideály – skupí se lid, jak onen malý tvor, co z moře vyvádí věkům vzdorující skály –“

„Řeč planá, jako tvoje ideální víra! Nerovnej lidí se živoků rody, jež nadány jsou pudem od přírody, a kterých tisíc rodí se, kde jeden zmírá.

Tak člověk nestaví! – Kde v poutech duše oupí, kde myšlénka se slovem neprojeví, kde národ chudý o svém právu neví, kde hrdosť materštiny už se dítku loupí –

tam žádná, brachu, skála z moře nevystoupí; změkčilý národ neproslyne duchem, a lid, jenž bez vodítek, volný, nevystoupí, je bezplodný co šťáva v květu hluchém.“ –

„Nu, také proto my svůj úkol na se vzali. Či umřeme co noví apoštolé, či zdaří se nám, vésti voje v pole – to vše je možné, ale nám se v temno halí;

než, za to mám, že sladce bychom umírali u vědomí, že naše oběť malá, ač nebyla to dílo dokonala, nás přetrvá, jak ony věčné idealy,

které i u nás někdy najdou svoji dobu a šťastnější nám bojovníky zbudí: A jejich buditel – ten vyjde z našich hrobů – tož naše stíny s probodenou hrudí! –

Buď požehnána chvíle, která k boji volá! Byť polovina zahynula v poli a rozdupána bohatá žeň rolí, a byť nám nezůstala jen ta půda holá –

aj, na té naší půdě uvidí svět divy: Ta uvolněná země s volným vzduchem se pohne v nitru čarodějným ruchem, tu i ten holý kámen bude potom živý, –

kde byly chudé vsi, tu města velká zrostou, žeň zahubená stonásob se zvýší, – a národ volný za svou zemi, někdy prostou založí sobě mocnou, blahou říši!“ – –

Tak Hynek tady stál jak prorok dávných časů; – s odvahou jarou vzlet se při něm snoubil a krásnou tváří planul, jižto vroubil co gloriola jeho vínek zlatých vlasů. –

Teď umlknul a zatím nehovořil dále; zadumán patřil oknem do krajiny, kde úsvit už se loudil v temné stíny a výše ruměnil se na daleké skále. –

Už poblednuly hvězdy šírým nebesklonem; dolinou vánek ranní šuměl v křoví, – a v jeho dechu vlažně mírném, libovolném hynuly tóny písně slavíkovy. –

„Povinnosť volá – nový den se budí pro mě,“ – Jaromír povstal; „půjdu do okolí, než vyjdou lidé na robotu v poli – pak nenašel bych více nikoho tam v domě.

Buď zdráv můj hochu; a teď odpočiň si chvíli.“ – „Ne, příteli, – Já rozmnožím tvé řady, jak ukončím jen úlohu svou tady.“ – – Jaromír odešel, i tak se rozloučili. –

A Hynek osamělý před sebe se díval, jak vidinu by následoval duchem, – tu šeptal sobě tiše, tu se pousmíval a ze hluboka dýchal ranním vzduchem. –

Ty uvěříš! Já důkaz podám o tom skvělý, že velikým je chrámem srdce ženy, nejčistší láskou k dobru posvěcený, jejž tady pro nás boží ruce vystavěly,

by o životě lepším předtuchu nám dával, by hráze stavěl ješitnému směru, a skeptikův tu věčnou nedůvěru obětí velikou a čistou překonával! –

Jen srdce otevřené v jeho síně noste, a nechte svoji pýchu malichernou, – a vaše slovo, pravdou ozářené, prosté, tam najde něhu oddanou a věrnou“...

Pak ustrojiv se s péčí, nebývalou dříve, šel do parku. – Ač ještě šeré stíny se kladly na trávník a na huštiny a stromy kolébaly vážně hlavy snivé,

šumíce tiše v klidném dechu, jako spánkem; – ač krahuj nepolétal za kořistí, i brouček dřímal ve svém lůžku z listí, – a nešveholil ještě skřivan pod červánkem –

přec bystré oko Hynka uvidělo stranou vysokou postať v černém lepokroji, – jak socha nepohnutou, tichou, zadumanou; – v úsvitu Hynek Lauru viděl svoji. –

Noc bezesná, a plná nepokoje, stesku jež pomáčela mnohou slzu lůže, co výdech mrazu na lupenech růže – chvěla se její řasou ještě v matném lesku.

Však byla při tom krásná! – Bílé její líce bělejší byly v rámu černých šatů; to Stuartovna, odevzdaná katu, – s unylým, lichotivým okem holubice. –

Jal Hynka pohled její, žalem potemnělý; než, rád ji viděl tak časně z rána, jak na skalině, kde si prvně rozuměli. – Šel tam, kde stála dívka milovaná. –

„Já toužil po tobě, – a nenadál se blaha tyk rychlého! – Co rušilo ti spaní, a vábilo tě v první úsvit ranní, jenž tvářinky ti zrosil, moje duše drahá?“ –

„Sen – jenom sen... Ach, někdy je tam smutno v duši, a den se budí, jako jindy vstával, a s květy vánek hrá, jak jindy hrával... Či věříš, srdce ve snu že svůj osud tuší?“ –

„Má duše nemnoho. Vždyť každá hlava mladá si vybuduje ze snů hrady směle, a krásy té v nich pro svůj ideál si žádá, již tvořil Bůh v nich as jen pro anděle.“ –

„I já tak snívala. Však touto nocí tmavou sen jiný jako had se ke mně vinul: Já tebe viděla; a ty’s mi kynul pod keřem, který klenul nad tvojí se hlavou

velikým, divným květem, jako krev se rdícím; již ruku svoji vypínal jsi ke mně, tu z dálky bouře zahučela temně, a vichr sehnul rudý květ až tobě k lícím;

ty, zmámen vůní, nebo jedovatým pelem jsi kles’ mi k nohoum, – tvář co stěna bílá – a skvrna rudá tobě zaplanula čelem... Já z toho leknutím se probudila.“ –

„Aj duše má, tu právě není proč se chvíti: Červená – bílá – barvy jsou mi rodné, a u tvých nohou položení vhodné; že hvězda rudá tobě z mého čela svítí –

to blahé znamení! I mně se o ní zdálo, – já okem bdícím předl sen si dále, jenž na oné mi prvně svitnul skále – kde vroucně tak mi tvoje milé oko plálo,

jak ona zornička na šerém nebi plane; ty’s uvěřila v moje slovo prosté, – já snil, že světlo mojí hvězdy milované nad šírou vlastí záři věčné zroste,

že budeš také jitřní hvězdou mojí země, – té země krásné, od Boha nám dané, – té země přeubohé – rozervané... a potom že svou září nakloníš se ke mně,

že oblažíš mne také svojí láskou vroucí! – Tak, jako snil jsem v onom jitře vlahém, vlasť vykvete nám slávou, mocí, blahem a zbudujem si na ní ráje nehynoucí! –

Ó dívko, řekni, – dáš-li ruku k tomu dílu? Chceš býti pramenem, kde unavenou si duši občerstvím, a novou najdu sílu? – Má hvězdo, chceš mi věrnou býti ženou?...“

„Hvězdou – či ženou, tobě – s tebou všechno budu! Pro tebe zapru vlastní city svoje, pro tebe půjdu do ohně a boje, za tebou všude půjdu, ke pravdě i k bludu.

Kde budeš ty, tam bude celé moje nebe, má vlasť, můj národ, svědomí a spása, – u tebe z pouště vykvete mi krása – jen také zůstaň u mne, zachovej mi sebe! –

Lichému zdání nevěř – nejdi za vidinou... Tu vše je mylné, šalebné a klamné – – Ach, zemru, jestli půjdeš odtud stranou jinou, – zahynu, ty-li neuvěříš na mne...“

22. Tou chvílí jejich ruce spojily se znova. – Na její tváři nebylo už pýchy, – byl na ní smutek hluboký a tichý, kdy hleděla v ta jasná líce jinochova.

Nepokoj duše její v zatemnělém zraku, nevolný rozpak – a zas láska vroucí – vítěze soucit, v slze vlažné mroucí – to blýskalo jí z oka, jako hvězda z mraku.

Našli se poznovu a byli spolu sami, okamžik míjel v opojivém spěchu; šuměla vonná lípa jim tu nad hlavami, a šepot lásky v jejím hynul vzdechu...

Jak srdce v Lauře nylo! – Zkouška tato krušná s přiznáním stokrát k Hynkovi jí pudí, – leč Theodora slovo vane hrudí – a náhlým strachem vázne noha neposlušná.

Již duší umdlela – i rozervána z pola; teď brání se, a nevěří i váhá, – budí se naděj unylá i vlahá, šepotá matným hlasem, k životu ji volá:

Snad ani nepřijdou, – ta doba tiše mine i zajde bouře, co se z dálky žene, – ten černý svůdce odtud ujde v strany jiné, a naše blaho bude nekalené...

A Hynek, lásku vroucí v zamlženém zraku, k ní hlavu kloní, jemně šepotá jí: „My budem žíti jako v dávné báji rytíř a kněžna, jižto on byl vyrval draku.

Po tomto boji, plném klopoty a jedu, zavládnem říší – květnou naší vesnou, zaklení pouta zkamenělá klesnou, a opojeno bude oko od pohledu

na lahody té říše, námi omlazené: Odejdou mraky s přemoženým trudem a nad námi se opět nebe modré sklene. Ó duše moje, – potom šťastni budem!“ – –

Na lípě k tomu lístky jemně ševelily: Ó blaho jarem – blaho lásky letem! a s medovonným líbaly se k květem; a pod nimi dvě duše vroucí láskou nyly...

Klesá i noční háv ten zakletého kraje, a zpěv i život bujně proudí kolem: Světelné proudy rozlily se polem, travina, keř i strom – tu všechno zlatem hraje,

i na všem plane rosy démantová záře; a modrá klenba pne se nad skřivánkem, jenž jako stříbrný by zvonek u oltáře vyzvání na modlitbu ranním vánkem. –

To blažená je chvíle milujícím dětem! – Jen chvíle – chvíle, okamžik to ze sna... Za nimi ruka dělí houští těsná, šustila nyní kročej po záhoně květem –

tichounce stonky na něm úpěly a pukly, a kolem nohy drzé toho škůdce za sladký pokrm odhodlány k půtce se pohněvané včelky bojechtivě shlukly.

Jediným rozmachem však od sebe je honil Theodor, jenžto přímo sadem kráčel, – a stanuv před Laurou a Hynkem, jim se klonil a stíral pot, jenž jemu čelo máčel –

Slabounce Laura křikla – Hynek mračil tváře. A Theodor jak Mefisto se jeví, kdy za Faustem, jenž u své prodlel děvy, se, netrpěliv konce, pustil do žaláře.

„Stalo se!“ – krátké slovo suchým pravil tónem. Ale tak jako prudkou blesku ranou to stihlo nyní Lauru ulekanou a teskně úmrtím jí zahučelo zvonem. –

Bledá a studená co socha Niobina stála a v líce jemu pohlížela, – na bílém jejím čele psána těžká vina, až pod ní v duši své se pozachvěla. –

„Co stalo se?! –“ teď Hynek, rozlícený hněvem se prudceprudce, tázal. „Odbojníka jali, co lidi sváděl, by se v odboj dali.“ – a ret se Theodoru zachvěl pod úsměvem. –

„Že jali...! Boží blesk tě za ta stihni slova! Kde jali? – Mluv, ty holobradý víchu, sic vytřesu ti duši, plnou hříchu...“ a plamen sálá z očí – z líce jinochova,

kdy chopil Theodora. „Na vsi dole – v práci – tam vojsko na něj vypadnulo z klestu – teď v jejich průvodu se tuto cestou vrací, vedou jej spoutaného dále k městu...“

Hynek víc neslyšel; už jako vítr pílí, a mizí v domě. – Laura neuspěla ni ke slovu, a jak by zkameněla, – jak by ji byly náhle smysly opustily.

Hynek se vrací; šerpa kolem jeho boků, a studentský mu kordík visí na ní. Šel v rukojeť se opíraje dlaní, a plamen temně žhoucí v bystrém maje oku. –

Teď Lauře z pukající hrudi vzdech se vinul a slzí proud jí na tvář bledou skanul. Hynek ji uviděl i také nepominul, – umírnil krok a proti Lauře stanul.

Potuchnul oheň oka, pobledlo mu čelo, pohledem dlouhým dívce v oči zíral; v tváři mu slední zásvit odumíral a bolestně to jeho retem pozachvělo. –

Či hledal ještě pro ni slova k rozloučení, či k útěše nad rozkotaným blahem... Již pozdě: Dlouhým zjevila se tahem vojáků řada; zvenčí procházela kmení, –

a mezi nimi také, s pozdviženým čelem šel Jaromír tak hrdě, s vážným klidem, jak zajatým by nebyl, ale velitelem, a jak by stráž ta byla jeho lidem. –

„Stůj! –“ Hynek zavolal, – a kolem hory, skály se ozvaly, a hlasem desaterým volaly „stůj!“ – – to šumí hvozdem šerým ozvuk, až temný tichnul ranní mlhou v dáli. –

Jaromír postanul – i stály kolem řady, důstojník šavli vytasenou níží, a zvědav patří, jak se kvapem blíží ke sboru jeho v lese Hynek ze zahrady.

A za Hynkem co stín se bídná Laura vleče, i Theodor se jako zrádce plíží. Než, Hynek, opřen dlaní na rukojeť meče, tím hrděj kráčí, jak se řadám blíží.

Došel. A mrazivě tak jako socha z ledu pozdraviv důstojníka, ujal slovo: „To přítel můj. Nač rámě přítelovo je spoutáno, si objasniti nedovedu.

On student jako já, a býval čestným vždycky; jestli že nyní stal se v něčem vinným, tož souditi jej přináleží jiným; nač, pane, přepadá jej vojsko zákeřnicky?“ –

„On po právu byl jat, – svá kroťte slova, pane! Lid pobuřoval – my jej z díla vzali; a po kraji tu nyní vládne právo stanné, i tratí právo vaše tribunály.“ –

„Že bouřil! Tu je mýlka, – křivé slovo něčí! – Vy u výkladu vidíte je lichém. Lid právo má – to právo není hříchem; a zemězradu nikdo jemu nedosvědčí –“

Neviděl, Theodor že důstojníku kyne... „O svědku viny byste mylně soudil: že v odboji se jatý krajem loudil – ta zpráva neklamně nám přímo odtud plyne...“

ukázal na Lauru. A dívka oněmělá jako by zasáhnuta blesku rázem pod tímto nenadálým objevem se chvěla – i ve mrákotě upadnula na zem. –

„Ty lžeš!“ – a líce Hynka náhle zesinaly, a tíže mrtvá spoutala mu oudy, jak přívalu by divokého proudy jej zastihly a jemu nad hlavou se hnaly...

„Od ní že zrada ta? – Pak lhou i hvězdy jasné, – pak všechno lží, co jen se zove tvorem! Pak zahyň všechno lidstvo černým morem – ať na nebesích i to boží slunko zhasne...“

Rukoma pokryl tvář. – A mráz na líci bledé – Jaromír pokládal to za vytáčku, a mručel: „V také konce slabocha to vede, – pláče jak děcko, kdy mu vezmou hračku.“ –

Než bolem zoufalým se Hynek znova budí: „Tys bídný lhář! A na vše, co mi svato – svou drzosť odpykáš a umřeš za to, meč tento najde sobě pravdu ve tvé hrudi!“ –

Napadl kordem vůdce – zařinčely zbraně – – A tlupa vůkol – ocelová skála – nehnuta, chmurná, udivena stála za těmi soubojníky, pohlížejíc na ně.

Svištěly meče – dvojí chladná čepel zvoní – – tu řadou blesky – rány hučí z lesa, a Hynek potácí se – ruku s mečem kloní – a jako tráva podsečená, klesá...

Je dokonáno. Dálkou ozvěna se nesla – vydaly hvozdy ranám ozvuk dutý – dál – výš – a v nebi stanul nepohnutý nad místem truchlivým, kde hlava mladá klesla. –

Teď na kořenech stromů leží klidna, tichá, – a nad ní jedle kloní větev hebkou, jak máť by vztáhla ruku nad kolébkou, a v její koruně to tiše, smutně vzdychá:

„Spi, dítě unavené! – Živým jsi kráčel s touživým srdcem pro neznámou dáli, – ten rudý tok ti darmo ňadra nepromáčel, on posvětí tvé jasné ideály!“ – –