Zpěv 4.

Ta báseň prosta je, i málo barev na ní. My měli bychom při bouři a blesku zahnati reka na tajemnou stézku, a potom s Laurou jej tu svésti z nenadání,

kdy právě ona z jakés objíždky se vrací, – a zabloudivši, s poplašeným koněm ke srázu pádí, – na to ve tmě po něm již – již se málem (o vlas!) do hlubiny kácí,

an Hynek rychle jako vítr za ní letí a chápe úzdu – třímá pevnou rukou, a Laura omdlelá mu klesá do objetí, a jemu duše trne „sladkou mukou“...

To byl průběh, jak se líbí asi všude, – a dobře péru umdlenému slouží; ať milenci se na chvílenku souží – když jenom v konci přece svatba z toho bude.

A věncem zavírat by mělo se to vždycky; dal víc by vnady taký život světu, než ten, kde mnoho trní – málo květů, tak zvaný „život všední“ čili prosaický. –

A chopil by se mužně rekovného meče snad potom rád i mnohý z oněch lidí, jimž darmo na léta se líně život vleče, an sotva cíle jakého v něm vidí. –

Než, jinak Zeus tu soudil s výše svojich mraků. Za mílí přešla bez nehody míle; dočkal se Hynek odpolední chvíle, kdy zámek na kopci se zjevil jeho zraku. –

Mohutná řada oken hledí do údolí, kde v houšti zahrádek se víska malá jak hejno drobných ptáčat ukrývala. Nad ní se táhly pestré lány žirných polí,

z boků jí vybíhaly prouhy bujných luhů, pomněnky v olších u potoka květly. Na celé této straně v šírém polokruhu byl obzor volný, veselý a světlý.

Než onde na výšině, za tím domem panským – tam černavo. Až nad ohradu jeho visely chmúry chvojí zeleného; a dále polokruhem takže velikánským

tak jako tmavé moře – lesiny se šíří. Co výspy v mutných vlnách – trčí skály tu dolu blíž, tam horou opodáli; nad nimi šerý luňák volným kruhem víří –

pak hrdě usedá na jejich témě holé. Časem jak rybka nad hladinou tmavou vyletí drobný ptáček svižně nad vrchole, a pluje v dálku modře prosvitavou.

Jak zatoužil v ty lesy Hynek za pohledem! – Už viděl se tam v jejich lůnu vlahém; uletěl dále v zapomnění blahém tam na mýtinu skrytou, kdy se v jitru šedém

z měkkého stínu tiše strom za stromem noří a všechny ještě jako v polospánku korunu v lehkém kolébají vánku; nad nimi nebe výše bledne – rdí se – hoří,

tmavými vrcholemi zlaté šípy letí – slunéčko vyšlo! – Život proudí lesem, tu laň si vede kupu kropenatých dětí, z vrcholu stromů zní to ptačím plesem

co chorál – – „Hynku, Hynku!“ – Vytržený ze sna – prohléd’ a viděl branku otevřenou, zámecká park se táhl za tou stěnou; a Hynka právě dělí prostora jen těsná

od matky, ježto nyní brankou k němu pílí! – Nenadál se, jak rychle dojde cíle. Pozdravil máť; i malá prošla chvíle, an u panstva se v parku spolu zastavili:

Tu byl pan rada s paní, byla naše slečna i s tlupou cizích, neznámých mu hostí. Jemu se zdála jejich řada nekonečná – i v pravdě byl ten zástup čteným dosti.

Hynek se klonil panstvu, hostům; přišlo maní že k Lauře pohléd’.– Nebylo to včera, co viděli se v Praze za večera tam v sadě poprvé? – Co nyní patřil na ni,

zas poznal krásné oko, v jaké tam se hroužil, an děla: „Na zemi je mnohá síla“ – Byla tak unylá, tak něžná, milá, že v okamžiku tom k ní celou duší toužil! –

I teď ta jiskra chvíli v jeho oku plála... Pak – „odřekněte“ – mluvil hlas mu jiný. Pohasnul žár. On zůstal chladný jako skála, a na čelo mu lehly temné stíny.

„Jaké to překvapení!“ – volá rada vřele; „Vítejte! Ctí mi bude, společnosti uvésti vás, co člena milých hostí, jenž upomíná vždy mne živě na přítele

bohužel – zašlého. Buď jemu lehká země!... Pan Živný! – Pardon, budu-li tak smělý – mé panstvo, prominete hostiteli – užijte procházky! – Vy, Hynku, pojďte ke mně,

unaven poutí – rád si oddychnete volně, – odvedu si vás na malinkou chvíli; a hosty u večeře uvidíte spolně, abychom vás tu rychle seznámili.“ – –

A šli. – Za chvíli Hynek v pokojíku seděl. – Vše přívětivou lahodou tu dýše. Záslonou bílou vánek vanul tiše, velikým oknem ladný k němu obraz hleděl:

Mohutná lesná hora s okrouhlými rysy oděta v barvy zelené a stinné, kterými cesta bělounká se vine až na skálu, jež tamo u vrcholku visí –

ležela tiše v měkkém letní páry klínu jak na podušce; nad ní rozepjetý byl modrý baldachýn jak utkán z mušelínu, s obláčky jak by vetkanými květy.

Po mocném napjetí, v němž do té chvíle býval, oddechnul Hynek; s ňader padla tíže, cítil, jak duši sladká mdloba víže, snů hluboký a tichý zalévá ji příval. –

Myšlénky skotačily ve svobodné chvíli tak jako školák, kdy jej po hodině učitel pustil z dusné školní síně – ven chutě s milým druhém do zelena pílí,

tu najde květ – tam opět motýlka si lapí, v předháňce zkouší pružnou svoji nohu; což je mu po tom, jak ta volná chvíle kvapí – zapomněl milou hrou i na úlohu. –

I duch si ve snu hrá; a někdy při tom bývá, že sen mu vodí také milé zjevy, o kterých v žití trudném nikdy neví; unese proudem svým jej rozkoš bujná, živá,

i zapomene péči, jež ho za dne tíží, slasť netušená nitrem se mu proudí – i dál a dále za sebou jej loudí, a v tajnou její hloub se opojený hříží, –

v ní unyleji, toužněj’ planou všechny city – – Kolébá se jak na květině včela, z níž pocítila výdech vonný, medem sytý, za kterým byla z dálky přiletěla.

A mnohdy v probuzení sladká zbude touha po vidině, co s duší ve snu hrála. Ji bolí proměna pak nenadálá, kdy uvidí, že stínu hra to byla pouhá –

jež dále odletěla při slunečním svitu, kdy sotva oko postihlo ji v letu, co vnadný obraz obláčkových květů, an tiše rozplynou se v dálce na blankytu...

Tak bylo právě s Hynkem. Jemu v tichém snění ta zjevila se, která cestou celou jej přiváděla v ono bouřné rozechvění, a nořila jej v dumku neveselou. –

Vesnická idylla: Houšť olší u potoka, pěšinka bílá podle nich se vine; za houštím podál přívětivě kyne stará věž kostelíka, štíhlá, nevysoká. –

Pod modrým nebe všechno prodechnuto jasem dne letního. A ticho bylo kolem; žár slunka leží hájem, vsí a polem – jen motýl po květinách poletuje časem. –

Hynek se tady viděl na potočním břehu; to zátiší jej klidem napájelo, a potůček jej bavil, v jehož bystrém běhu se vidmo barev kmitalo a chvělo.

Tu po pěšině v houšti postava se mihla, a blíží se: Aj dívka, v šatu prostém, leč jako sama víla hnutím, rostem, – postava vnadyplná, vysoká i štíhlá.

A Hynek, než i tváře rozeznával tahy – poznal ji! – City, jaké po tu chvíli byl netušil, mu srdce opojily, – projel ho nyní záchvěv taký milý, blahý,

jenž nenáležel více této zemi chladné... Již před ní stál a v její oko hleděl, jak dotud nedíval se v oko dívky žádné. Ach, jak je krásná, posud nebyl věděl! – –

I v tom se probudil... Aj, na dvéře se klepá; a kolem něho šero už se níží. Svůj nový pokoj Hynek poznal s tíží, byl zmaten dokonale. Podoba ta lepá

hyne co plachý stín ve skutečnosti chudé! – I povzdechnuv si, otevíral dvéře. To sluha byl; a hlásil, u večeře panstvo že čeká, a že dnešní svátek bude

domácím plesem – veleskvoucím – slaven potom. – Svátek? a jaký? – Aj, pán ví, že slečny! – Leč Hynek dotud ani zdání neměl o tom, však utajil svůj omyl nebezpečný. –

Kam nezavane světa nepokojné dmutí? – Utíkal z města, že tam proudy sporné pomátly jemu plány světoborné – a zde jej tato hříčka mělká v rozpak nutí! –

Už k rozmýšlení ale málo bylo času; pad filosof – a člověk neodolá, kdy svět jej hlasem škodolibým volá. Nepátrá více, kde je původ tomu hlasu,

co tudy na hladké jej svoje pole svádí, – či hraje si to náhoda s ním pouhá, či jenom přirozená choutka je to mládí – či ve hlubinách duše skrytá touha. –

A tak se Hynek rychle ubral podle zvyku a spěchal potom za svým Ciceronem. Hostina právě otevřena zvonem; oživil nyní chodby zástup služebníků;

planoucí četná světla záři denní lila chodbami na koberce, na zrcadla až k síni velké, podle večeřadla, kde vzácná společnosť už pohromadě byla. –

Tu Hynek, ukloniv se její řadě celé, šel tam, kde tlupou stáli staří páni, a prosil laskavého jich tu hostitele, by dovolil mu vzdáti slečně přání.

Ta dívkám vévodila onde v plné kráse. Kdy Hynek přistoupil k ní volným krokem, přijala úklon se sklopeným okem a jemu zdálo se, že lehce zardívá se;

leč více neuviděl v její krásné líci, an v dík mu hrdě pokynula hlavou. Velkého světa viděl dámu pravou – i nadarmo tu hledal ze sna krasavici...

Theodor zastínil jej u ní bez odporu, an dívky žertem se soudruhy bavil a hravě plynul svojím živlem v tomto sboru, kde Hynek rád své úlohy se zbavil. –

I paním všem i pánům uvedl jej rada. Tam poklona – tu ruce tisknou vřele; a potom k pokynutí hostitele se k večeřadlu brala po dvou hostí řada. –

Stůl v úboru se tady pyšnil drahocenném; mistrná díla kuchyně se blíží, sbor premovaný nese příbor svíží, a v sklenky víno šumí v toku rozpěněném. – –

Leč péro mé je příliš chudé pro lahodu, s jakou tu večer hosté zápolili, – opustím tedy průběh labužnických hodů, a přejdu v ples, kam dívky zatoužily.

Jaký tu vnadný rej! – Tu podlaha jak z ledu, – ze skla a zlata stěny kol se tvoří, v odlesku živém světel tisíc hoří až oči přecházejí skorem od pohledu. –

Tanečnic ladný proud jak věnec bílých růží provitý tmavou stuhou tanečníků v malebném, přesně upraveném šiku houpá lehce vlnou – rozvijí se – úží, –

jak provádí je hudby sladce vábné tóny. Někdy se tanečník má bujněj k skoku, tam onen zase dvorně hledí na poklony, – ten manévruje pyšně sklíčkem v oku.

Dnes Hynek tančil zas – a s jakou tanečnicí! – Musel ji provést, jak to způsob velí. Ta, které pánů sbor se kořil celý, jež byla Prahy první hrdou krasavicí, –

jež lehko ploula v tanci, jako ptáček v letu – on s Laurou tančil. – Ráda šla. On cítil, jak svůdný plamen z její oka svítil, na plné líci ruměn makového květu.

a na rtu smích. Leč nebyla to ona, již tichou, skromnou viděl v duchu stále, – tu objevila se mu jako růže vonná, jež kralovala všechněm květům v sále.

Kdy on s ní kolem kráčel, druzí se jí dvoří. A ona hrdě po jeho jde straně, na jeho visí ruce – ale patří na ně, a žertuje. On plně ztracen je v tom moři,

kde svižná poklona i hladké závodění ve slohu planých květů bouří vlny. Tak velkých obrazů byl Hynek plný – a k čemu ony dnes? Ni slova pro ně není. –

Čím dále kráčí sálem tak po jejím boku, ret jeho mdlej a mdlej se pousmívá i sotva promluví, a rozpak leží v oku; jemu se zdá, že každý naň se dívá

a jemu směje se. – Ples jeho skončil mukou. – Lauru až k místu zaved, – jí se klonil, a pohléd na vějíř, co tvář jí clonil – pak šel. I ještě viděl, jak se deset rukou

(chci říci: Deset bálových rukaviček –) vztahuje pro ni, k promenádě prosí. Kravatty, šátky, fraků černé šosy, paruky kadeřené, celá řada sklíček

se tlupou mihá tam, kde ona nyní vstává – – Již půjde s nimi – on ji plně znudil! – A Hynek rozmařilé děvě s bohem dává, i pádí ven, jak někdo by jej pudil. –

A bloudil parkem. Dnes mu zamračeno nebe; neviděl ono luny čelo bledé, jak tichou výší svoje hvězdy vede, – necítil vánku ani vůně kolem sebe;

nic! – Onu bouři jen, co v nitru jemu vzrůstá. – Tu kráčí volně – zase náhlí v kroku – i stojí zas a dlaně klade k oku, – a k slovu trpkému se jemu křiví ústa;

leč mlčí. – Kdo by pověděl, co říci mínil? Či lál by svévoli, co tam jej hnala, že rozmarně se k němu zachovala? – Z popředí zámku světla jasný proud sem line.

Tam ozářena okna čelní řadou, z nich paprsky se v prouhách venku kladou trávníkem, křovinou, kde v temnu záře hyne. – Do oken otevřených průvan lehký vane;

v něm bílé záslony se pohybujou, a na peruti vánku do tmy plujou piana zvučné tóny, bujně rozpoutané. Zas k tanci hrá se; v oknech mihají se stíny

a pružný šelest kroků šumí v sále. – Ó jistě, Ji že nyní vodí někdo jiný – tam ona baví se a tančí dále! – Hynek se zadumal. Proč opustil své dílo?

Velkému cíli obětoval snahu, – proč nechal jej, i druhy, svoji Prahu a svoji komnatu, kde milo, volno bylo? – Matka je zdráva, dobře tady se jí daří,

ji baví kraj i společnosť ta hlučná, a s hostitelkou již je nerozlučna; jen on svůj drahý čas tu mezi nimi maří. Odjede odtud zas – jej oželí tu snadně...

Cos trpce zachvělo mu ňadrem celým – a chladlo, tichlo v duše hlubinách, až na dně. Cítil se opuštěným, osamělým. – Však náhle z toho proudu rozbouřených citů

sen dnešní se mu objevil. On stanul. – Tichounký vánek vůni k němu vanul, sad kolem něho dřímal při měsíčném svitu; v té chvíli vrátila se jemu plnou silou

ta lahoda, v níž za okamžik malý byl uviděl ten půvab neskonalý, jejž luzný sen mu vtělil v dívku roztomilou. Odkud se vzal – a kam byl zašel po té době? –

V Hynkovi živě vzpomínka se chvěla; jí nebránil se, ale přál ji znovu sobě, až se mu po ní duše rozbolela... Netušil dosud, že to jemu ve snu plachém

se zjevil ideál, jejž v duši tvoří. Tak holá skála živým zlatem hoří, kdy slunko měkce svojím ovine ji nachem. – Hynkovi byla svatou žena do té chvíle;

vší krásy vzorem on ji sobě tvořil, v ní člověčenství vrcholi se kořil, – a nikdy netušil v ní choutky rozmařilé, an v životě byl se jí nepřiblížil dosud. –

Jak měla být, – jak v duši svou ji volal, s tou vnadou jarní ve snu mu ji zjevil osud – a lahodě té více neodolal. – V ní toužebně se kochal. Procítil jej znova

ten slasti proud, jímž bytosť její sálá; jen že – ač vírou už se jemu stala, nenašel pravého si posud pro ni slova. Ještě mu byla vlastí, volností a právem,

pravdou – a jak ty idee se zovou, co k němu slétly jitřní dobou novou, jej tehdy opojivše; o významu pravém svých citů rozvlněných nevěděl ni hlásky, –

a dále rájskou epopei spřádal, kdy první zlatý promik pozemské už lásky mu v duši snivou tajemně se vkrádal. – Již opět navracel se k zámku, do komnaty,

by ve snu hledal ony luzné síly – an kroky jemu v ústret šelestily, a temnou křovinou se zabělely šaty; pak, nežli tady uspěl odbočiti dráhou,

do záře luny v jemném vyšla ruchu děvuška bělostná, – jak říše duchů zjev tajuplný, zváben letní nocí vlahou. – Hynek se zachvěl, jako kdy by procit ze sna:

Či mámí jej to nádech luny hravý – či od Laury jen dráha dělí jej to těsná, kdy mněl, že ona v salónu se baví? – Hluboko se jí klonil, ustoupiv jí z cesty.

Leč ona stanula: „Dnes na mně řada, být hostitelkou, která marně hádá, proč hosté její náhle ubíhají v klesty? – Vás málo baví ples, můj pane tanečníku?“ –

A vějířem, jejž posud v rukou měla, lehounce noční chlad si v líce chvěla. – „Jáť sotva najdu slova k povinnému díku za onu česť, kterou mi slečna tehdy přála:

však nechci prohřešit se pochlebností, jakou by pro vás ovšem byla moje chvála, jenž nejmenším se cítím z vašich hostí.“ „Ne, pane, tak, – vy se nám vymykáte lehce, –

a vidíte, že sama bloudím nocí; nesmíte mne tu nechat bez pomoci, an také v dusný sál mi navrátit se nechce. Tam už i sama záře světel parnem hasne, –

a zde tak milým zavívá to chladem. Podejte rámě – projdeme se sadem. Jaké to vládne kouzlo v noci lunojasné! –“ On ale sotva pozved oka k její líci;

podal jí ruku, v loubí spolu vešli. Byl více okouzlen teď svojí krasavicí než ondy v Praze, kdy se prvně sešli. – Mlčky se procházeli dále v sadu vonném.

Za nimi tóny slábly, tišej zněly. – Dolinou páry potoční se chvěly; planuly skvoucí hvězdy tmavým nebesklonem, úplná luna září bledě prosvitavou

nad černým lesem oblévala skály, že bělaly se v zamlžené dáli tak jako labutě, kdy na jezeru plavou tichounce, volně, polo ve snu. – V také době

zář, vůně ovzduší, kruh jisker plný vábívá mocně duše milující k sobě, a k hlubinám je nesou citů vlny! – Leč Hynek v upomínkách ještě tonul cele.

Snem jemu byl ten zásvit luny bledé, snem dívka, kterou nyní sobě vede, – vše sladké, ale stínem chladným pozatmělé. – Až náhle procit, jako poutník, jenžto v mechu

snům by se oddal pod ochranou stromů, náhle se budí, zděšen ranou hromu – tak Hynek, slyše vedle mírné chvění vzdechu... Před sebou opět viděl domu okna temná;

a Laura, nyní odvrácena hlavou, že tvář co čára pouze jevila se jemná – od něho v dálku pohlížela tmavou. – „Je velmi pozdě – dobrou noc! – Mé díky vřelé.“ –

Ta slova hluboko mu v duši zněla, kdy zašla děva. – Luna potemněla, i sadem všechno bylo pusté, osamělé. – Pak Hynek jako vinník chodbami se loudil,

kde zatím se už ticho rozložilo, an hosté, co jich v zámku bylo. – Náš hrdina však ještě dlouho duchem bloudil za svojí vidinou při matné záři svíce;

až nyní, po dlouhém čase jednou vyslala Músy k němu hrdá krasavice. Vzal péro, nedbaje, že hvězdy blednou. Ač na počátku ještě vázlo jemu v tísni,

an rýmu odvykal v tom bouřném čase, – již našel svoji zlatou nitku zase, varyto jeho zvučně zachvělo se v písni, – Já čet ji po něm; ale rukou neumělou

již nedostihnu mladistvého vzletu, jakým se láska jevit měla světu; – jen závěrku jsem ještě uchoval si celou: „Duch nadšení mě k sobě na perutě jímá,

co, dívko, ty se kloníš nad propastí. Já probudím tu sílu, co ti v duši dřímá – a zachráním tě sobě – svojí vlasti!“ – –