Zpěv 3.

Noc věčně zádumčiva, – těhotna je stínem a rodí tmu, kde naděj všechna hyne, – kde Lethe pochmurná se tiše vine s tou bájí dávnou, šerou, o životě jiném –

s tou chotí Charonovou, plnou němých stesků, příšerně jdoucí bez šumotu vesla, jak vůlí svou by náklad duší nesla po vodě chladné, mutné, bez vln – bez odlesku...

V té báji zasmušilé tone víra celá, a vidí, pravdy znamení že dáno, kdy bledá smrť se jednou doteknula čela a na ně napsala: Je dokonáno! –

„Kde je ten duch, co vládnul mocně v této tváři tu úsměv, tu z bouřlivého mraku, a planul v ohni roztoužených zraků? – Kněz ubit je, a tato obět na oltáři

svůj lepší význam, vírou posvěcený, tratí; nebude více život věčný hlásat, a nebude jí v ústret nikdo jásat – je už jen hmotou země, do země se vrátí.

Zavanou potom větry v pobořené síně, a slza rosná po oltáři skane – – A po kameni kámen padne ze svatyně, až po ní ani sledu neostane...“

Tak asi dumal divák za nedlouhou dobu při katafalku, plném vonných květů, – kde Živný ležel, davší s bohem s bohem světu, a připravený k pouti do hlubiny hrobu.

Osudná tato chvíle přišla z nenadání: Večer, jak jindy, prošel obchod celý – a ráno tak jej našli na posteli, jak byl tam ulehnul si ku věčnému spaní. –

Či sklátilo jej náhle provinění syna, jenž nejmilejší plány jemu zřítil, či nadbytečná láhev mělnického vína – to ve tmách více nikdo neosvítil.

Nám tajno, odměněn-li očistcem či rájem. – Než, jisto: Sotva vzhůru uleh’ bradou, shon „přátel obchodních“ se zjevil řadou, a v dávném obchodě tom každý svůj měl zájem:

Byltě tu dodavatel Maďar, Němec, Ital, – tu sklenář, bednář, materialista, tu překupník en gross, tu detailista; i zprávy o závodu každý lačně chytal:

Ten honem ptal se, či jsou zdravé v sudech čepy, – onen, či všechno v pořádku se vedlo, i zdali slavná kommiss pečetila sklepy, – ten, v zásobách-li se nic nepřehlédlo. – –

V podvalech vína stará v nekonečné řadě za posloupnými letopočty stála; – než – mince hotová se jistěj’ udávala – a věřitelů sbor se ptal jen po náhradě.

Tu každý hleděl získat, nikdo nechtěl tratit; co věřitelé po Praze i venku, hned každý přines úpis nebo směnku – a v koutě zůstal tichým jen, kdo cos měl platit. –

Byl ovšem konkurs vydán při tom náhlém zmatku; pan rada, přítel Živných, dal tu jméno a věrně pečoval, by pro syna i matku dědičné jmění bylo uloženo.

A jako dobrý známý pomáhal jim všude; i než by všechno přišlo do kolejí, poradil paní pro úlevu její a též i ke zdraví – že nejlépe to bude,

na venek aby sobě zatím odejela. Nabídl také: „skromnou villu svoji“, kde v tichu zármutek se upokojí a opět uzdraví se duše rozechvělá. –

Tak ujednáno. Matka, tomu velmi vděčna, též Hynka chtěla vzíti na tu cestu; věděla, že i radovic tam bude slečna – a synovi ji přála za nevěstu.

Leč Hynek ještě váhal. – Pociťoval tíži, jako kdy v prsou žalem srdce bolí, – a smutný byl, co jabloň v šírém poli, kdy mrazem pozdním vadly její květy svíží. –

Už nezná jeho péro bývalého spěchu, a ticho mrtvé v pokojíku vládne. Tu nevidělo Hynka oko žádné, kdy hruď se vlnívala jemu v těžkém vzdechu.

Leč býval mlčelivý, opouštěje kobku, a bledý stín mu čelo mladé jímal, – jak ve své duši vlastní choval by tu hrobku, kde otec jeho ve snu věčném dřímal.

Ač toužil opět chvíli po zeleném křoví a zásvitu, jenž po lesině bloudí a z ňader lidských tajné city loudí, jež tady člověk nikdy nevylévá slovy –

přec úkol jinak pojal: Teď byl náhle pánem i myšlének i nemalého jmění, – teď přišla doba, kdy se jeho snění už činem jevit mohlo v běhu nespoutaném! –

On tehdy méně snil, a péro nechal zcela, – už nestačilo bouři v jeho ňadru, zvážněla náhlou ranou mysl rozechvělá, v ní klíčilo to jako život v jádru.

Pro matku svoji choval soucit ušlechtilý, ač jemu nezjevila svoje plány a svedla cestu na stav porouchaný své zármutkem i věkem nahlodané síly. –

A jednou zase tak po dlouhé – dlouhé době položil horké čelo v ruce její, a mluvil o útěše, o naději, – a prosil, aby v tichu odpočala sobě:

Leč on že mladý je, a že mu práce sluší, a tak že promarnil už mnohou chvíli; že práce dobrým lékem bude choré duši, a jí že obětuje všechnu píli. –

Pak ona v touze, která každou vládne matkou, záměru svého roušku poodkryla, a jméno známé: „Laura“ – vyslovila s tajností něžně milou, důvěrnou a sladkou...

Tu Hynek odmlčel se. Lež mu byla cizou, – odepřít matce – nebyla v něm síla; kde najít slov, jež by ji nermoutila? – Tak mlčel, nemoha jí pravdu zjevit ryzou.

S povzdechem tichým na to děl po malé chvíli: „Vyjeďte sobě; navštívím vás potom.“ – Tím dohodnutí zas jen času ostavili, – a matka jela, přemýšlejíc o tom. –

Stišil se nyní dům, jenž někdy hlučným býval. V pokoje prázdné šedý prach se skládal, nad okny pavouk sítě temné spřádal; štít, nadepsaný: „Byty“ – na vratech se kýval

v náhradu za tabuli, která po století ve zlatě provedenu firmu nesla. Ta v lůno šeré nepaměti klesla, v komoře uložena v nepotřebné smetí. –

Toť času proměna: Hle, na odpadlé skále vyroste trávník, zemina se chrání, a nový život klíčí, rozvíjí se dále u věčném převratu a kolotání.

Ovšem i v tento dům ty síly tajné vešly v podobách různých: Nejprv líce mladá – Hynkových druhů ze škol celá řada; leč pak i cizé tváře, – mnohý kabát sešlý,

dělníků častěj kytle neforemné, prosté, vyhublé tváře, odchované hladem – – Vcházeli tiše, malou brankou, sadem, – kráčeli nevšimavě podivní ti hosté

tu hájkem, stinným loubím, onde po záhoně, kde stály růže vonné v plném květu. A vše to nejevilo žádné vnady pro ně, jak jinému by náleželi světu. –

A někdy šerá tlupa jejich při měsíci kdes v opuštěném koutě sadu stála. Jim nad hlavou noc letní vůni vála, – slavíka něžný klokot budil keře spící,

a v temnu houštin záře bělosvitné pásky vinuly se co květy stříbrotkané, – a každým lístkem záchvěv tajný vane jako by snivěsladké šepotání lásky. – –

O čem tu hovořily šeré ony stíny hlasem tak tichým, jako by se bály, by nepronikl dále ozvuk do krajiny, kde nezvaní snad posluchači stáli?

A v jejich těsném kruhu, nepokrytou hlavu pozvedal Hynek. – Mramorové čelo a bledá líc, kde nadšení se chvělo, tak jasně vynikaly ze šerého davu,

co mrakem v zasmušilé noci luna světlá, – anebo jak ten kalich růže vodní, jež nad tím bahnem, co se černá pod ní, ve kráse bělostkvoucí, nekalené květla. –

On mluvil. Z utichlého davu toho kolem svítila k němu zraků blyskavice... Jaromír též tu seděl na kameni holém, a jako vždy – byl hotov ku kritice. –

– „Ó milujme se!“ – končil Hynek tónem vroucím; „my na jediné žijem ratolesti, – jen svazek pevný přinese nám štěstí, a navrátí nám opět slávu nehynoucí;

slibme si nyní, bratři, – za společnou snahou, jež nedělí se po jmění a rodu – že položíme všechno za svobodu i za vlasť umučenou, ale věčně drahou! – “ –

– „Ta láj nic netratí a ráda slíbí všecko –“ Jaromír hučel, pokyvuje hlavou, „kdy za to po oběti tvé – ty velké děcko – smí natáhnouti svoji ruku dravou...“

Sbor tiše odcházíval; potom na vše strany v ulicích pustých mužové se brali. – A v šero hlubší za nimi se halí veliká budova i sad ten zadumaný.

Podobu jinou míval, kdy v něm jiné tváře se vítávaly v tuto dobu květů: Poháry, hudba, šumot vodometů se tady v barvách živých nesly kruhem záře. –

Teď byl to už jen pomník, jemuž do základů sbor myší zubem hlodavým se vkrádal a zpíval zádumčivou k tomu píseň hladu – a pomník hloub a hloub se k zemi skládal...

Prahou se ale zatím divné věci dály: Svoboda přiletěla! – Z pergaménu čtou bohatí i chudí velkou změnu! – Občanů sbory na to hned se šikovaly

a připjaly si šerpu červenou a bílou, pro stejnokroje vzaly barvu živou, na bok si připásaly šavli křivou – by svobodu si mohli bránit celou silou!

A na praporu, ovšem posvěceném hlučně, vyšili „Svornosť“ hedvábím a zlatem, a věřili, že tím se také nerozlučně k ní upoutali v odhodlání svatém.

Ten úsvit jitří tehdy za parné byl doby. Bouřlivá mračna v obzoru se chvěla, – Evropa kolem pohnula se celá – vstávala právě z dlouhé, věkovité mdloby. –

I zahřímalo z dálky, – přiletěly stíny... Po Praze divné zvěsti kolovaly: Že kdesi v ústraní se šerem halí ve hloubi útrob jejích tajně spolek jiný, –

že „Blanickými bratry“ spolek tento zve se, od obecné že „Svornosti“ se dělí, – a ve svém lůně tajném, záhubném že nese divoký odboj, účel hrozný, smělý...

I do krajů se tato pověsť rozletěla. Občané klidní starostlivě bledli; strážcové pokoje se nedovedli ubránit péči, která jejich duší chvěla. –

Byl mezi nimi rada, nám už dříve známý. On nenáviděl převraty a hnutí; i než by přišlo v plné rozvinutí – v ústraní opatrně zavedl své dámy.

A tímto způsobem se sešli v jeho ville krom vdovy Živné – Theodor a paní a pýcha jejich, – ono dítě roztomilé – radovic Laura. Hrdi byli na ni.

Snad při tom měl pan rada svoje tajné plány. Ukončil Živným konkurs; v rukou celé uviděl jmění velkolepé, skvělé – i jal se uvažovat na všechny to strany:

Jediná dcera – k tomu neveliký statek... (Už tehdy byl to nemrav toho světa, že sama ženichů i velká četa a taktéž drahocenný zástup jejich matek

se ptával nejprv: „Mnoholi má dívka věna?“ – Nestoupla tancem, frančinou ni krásou – ba ani dobrým tónem nevěstina cena, – jen otcův měšec býval její spásou.)

A tak i pro Lauřiny divokrásné líce byl vzácný taký ženich jako Hynek: Slavného domu jediný to synek, a dědičného jmění čítal statisíce! –

I velmi hněval se pan rada tajně na to, že s matkou nepřijel, – že v Praze kutí, a na to špatné, nesmyslné hnutí že obětuje marně svoje drahé zlato! –

Vzal tedy útočiště k rozumu své paní a ujednal s ní pro Lauřino štěstí, že spolu užijou všech dovolených zbraní, by ochráněn byl Hynek toho scestí. –

S Živnou pak radová zas u příhodné chvíli se domluvila. Obě si to přály – než, byl to výstup jaksi nenadálý, a obě starušky se valně roztoužily, –

a rozplakaly se i objaly se vřele, jak svatba už by stála na předsíni; a paní Živná řekla přítelkyni: To že jí opět vrátí blaho odumřelé,

syna-li bude vidět po Lauřině boku v životě takém, jako svět si žádá; a potom později, – tak za několik roků – ta řada vnoučat! – jak jim bude ráda!

O Hynka nebála se. – Napsala mu psaní: Tam líčila mu kraje toho vnadu, a připojila s plnou váhou vzadu, by slib svůj naplnil a rychle přijel za ní,

chce-li, by pokoj tady uzdravil ji znova. Byla to prosba, v níž to příkaz leží; (a té se vyhnout bude moci s těží, jestli jen krůpěj lásky ještě pro ni chová!)

A jak jen přijde, pak už venkov, letní doba dokončí věc tu, navlečenou z pola: Kdes mezi květy sami najdou se už oba, i kráse dívky jinoch neodolá. –

„A Laura?“ – tázala se Živná staré paní. Ta vyhlédla, i pokynula k sobě: Šla parkem Laura, viděly ji obě a s citem velmi vřelým dívaly se za ní.

Šla po pěšině mezi fontánami, keři – váhavě, ale jistým, pevným krokem, vztýčenou hlavou – se sklopeným okem jak Vestálka, jež ve svou vyšší cenu věří,

a v pýše panenské si všechnu úctu žádá, nemnoho vážíc smrtelníky jiné; a ohně posvátného sobě hledí ráda – an z něho všechna její sláva plyne.

Hle, nyní Theodor jí v ústret vyšel z křoví. V úsměvu dvorném ukláněl se švarně, nabízel rámě; – ale prosil marně, i sladinkými asi darmo plýtval slovy:

Ni v kroku nestanula, – pokynula rukou v tak pyšně jistém, velitebném hnutí, že státi zůstal mlčky, bez pohnutí s palčivou v duši bolně roztoužené mukou;

planulo oko jeho vášní utlumenou a do tváře mu bledý stín se vkrádá, když zašla ona klidně za zelenou stěnou. Co řekla mu? – Že sama být si žádá...

Ten výstup naše dámy z okna uviděly a hovor utišil se mezi nimi, jak mrazem ovanul by výdech zimy nadějí jejich výhon živý, bujný, smělý. –

Ač Theodor se malým objevil jen stínem, jenž Lauru neodvrátí z volné dráhy – kam podějou se jejich dobré snahy, pakli že dívka dumá o miláčku jiném?

I pomněly, jak ona vůli svou si hájí, – že marně mnohý ženich prosil o ni; a věděli, že mocí nikdo nespoutá ji, komu se duší sama nenakloní. –

Nuž, bude-li pak šťastným onen vyvolený? – – Být mladým, s duší, na níž pel je svěží, vidět, že celý život před ní leží – a míti při tom lásku mladé, krásné ženy, –

z těch očí gazeliných píti svůdný plamen, a ruměnem se opájet jak vínem, – za chvíle tiché snít o světě jiném na ústech růžových, na vlnách oblých ramen –

kdo moh by hocha vinit, jestli duší celou by ponořil se v takém vábném zjevu, a pakli v nitru svém by s touhou rozechvělou si za ideál volil krásnou děvu? – –

Leč Hynek zadumal se jinak nad tím listem, který mu psala matka z dálných krajů. On cítil vůni zelených jen hájů a volně oddychoval v onom vzduchu čistém,

kde není dusných mraků velikého města; viděl tu mlhu nad luhem i strání, kdy ranní světlo rozlévá se plání a mezi obilím se bělá polní cesta;

ty zlaté vlny klasů kolem ní se kloní, safírem plane charpa z jejich lůna, – a do šumotu jejich cvrček jasně zvoní, jak tajemná to zvučela by struna.

Tam všechno kolem živo. – A tu všechno šeré i matné; tu se jakýs úklad rodí, co chvíle zmatek nové tváře vodí a ku předu se každá svojí dráhou bere.

Jednoty, míry žádné mezi nimi není, – a všichni sebe do popředí staví; jen účel svůj má každý za ten pravý, – a tak se hádají a sváří do umdlení. –

On k tomu pracoval, by řada jeho druhů cíl jenom jeden vůlí jednou chtěli; a vida tyto různé živly jejich kruhů, byl nespokojen, umdlen, osamělý. –

Zdvojenou silou tedy venkov se mu vtíral za této nálady. Ač ještě váhal, a obrazu, jenž víc a víc se zmáhal, trpící, bolnou duši svoji uzavíral, –

a opakoval sobě, že má svatý úkol, že musí prapor jeho věrně hájit a kdyby při tom měl i padnout, zajít, an řady obranné se chabě matou vůkol –

nic platno nebylo! i cos mu v nitru lkalo: „Ty časně’s umdlel! Tvoje síla hyne, a v co jsi naděj choval, to se rozkotalo. Své místo ponech lepší ruce jiné! – –“

„Pojedu! –“ řekl sobě po tom vnitřním boji. „Přinesu matce útěchu a zdraví, a snad i duše má se mdloby zbaví a v tichu opět najde dávnou sílu svoji.“ –

Byl odhodlán – a přece chmúra divně šedá mu z ducha nešla. Nezachvěl ní plesný a bujný výdech zářeplné vesny – teď vesna jeho byla mlhavá a bledá. –

I zamyšleně věci do vaku si vkládal, pořádal knihy na stůl, do příhrady; a v ňadro smutek tichý se mu při tom vkrádal, jak loučil by se na vždy se vším tady. –

Tak Jaromír jej našel. – Řídko Hynka hledal za těchto časů; ale za to vřelé častěji míval slovo pro přítele a více jemu znáti satyru svou nedal. –

Kol kolem nás tak život sám ty proudy mění, a nám se zdá, že na vůli je máme. Vždyť častěj víc než činy naše samé – působí na okolí naše utrpení! –

„Ty odejdeš?“ – „Mne právě zvala matka k sobě; ona je chorá, – vyplním jí přání.“ – Jaromír sed’, a čelo opřel dlaní: „Škoda, že jedeš; něco měl jsem říci tobě...“

– „Ó mluv! Či kdo mne volá? Máš-li úkol pro mě?!“ – – „Ne; zdá se mi jen – – ale nechme toho; jeď, zdraví tvé již utrpělo mnoho, tam rychle osvěžíš. Leč smutno bude v domě.“ –

– „Nu, dlouho zahálet – ne, to bych nedokázal! Já krátkou jen si dovolenou beru. Leč musím oddechnout; jak ruce by mně svázal – tak jest mi teď; co počal bych tu, věru –

to nevím!“ – Úsměv Jaromíru pohnul rtem: – „Nu, nu, zas tobě Músa spáti nedá. Uzdraví tebe luna „jasně bledá“ – o lásce zapěješ tam v loubí libokvětém“...

– „Což nemá také láska oprávněnosť svoji?“ – – „Aj, proč by neměla? – Kde volna země, kde národ bohat, volné zvedá témě, kde myslet netřeba mu o zoufalém boji

za první právo své, – kde zmírá chvílí dlouhou – s ženou si hrá! A k lásce žena patří?“ – – „A tobě žena tedy jest jen hříčkou pouhou? Tu opru se ti, ač mi’s prvním z bratří...“

Leč Jaromíra tvář se zasmušila celá: „Jen ženy chraň se, kdy se chystáš k boji! – Toť u nás jed, co zničí sílu tvoji...“ zavolal, nechav žertu; ústa se mu chvěla. –

– „Ne, stokrát ne! – Čím budou naše zvučná hesla, nejdem’-li s nimi jako jedno tělo! I kam by potom s jednotkou se dělo, kdyby i žena s námi prapor nepodnesla!? –

V ní domov náš i rod! Jím nese ona dále budoucnosť naši, – naše idealy; v ní založeny budou jako v pevné skále, – však bez ní – by jen phantomem se staly...“

Úsměšek zajal bledé Jaromíra tahy, – z nich oči plály jako hvězdy v šeru: – „Jdeš k radovům? – Tam hezkou mají dceru. To nadchla tě tak ona, první kráska Prahy?“ – –

– „Nač ironie ta? – Čím jest mi očí krása, kdy nezáří v nich myšlénka mi svatá? – Vždyť Laura nerozumí, čím to jata je duše má... Jí cit můj v ústret nezajásá.“ –

– „A kdyby rozuměla?“ – – „Pak bych vyznal směle, že naší vlasti vyšla hvězda jasná, – a v krásnějším že ještě nebývala těle idea velká, ušlechtile krásná.“ –

„Jeď, milý, – honem jeď! tam najdeš dobrou školu“ – – Zas ouštěpačně oko jeho plálo, a Hynek zamračil se. Tak se zdálo, že ve hněvu se oba rozloučili spolu. – –

Za Hynkem utonula Praha v modré dály; míjeli kolem chaty, vísky, města, poštovní trubkou hlaholila cesta, až pěly jejím echem hory, doly, skály. –

V proměně potom rychle ubývalo dráhy, už den se klonil volně ku večeru, – a Hynka do té doby volně provázela z Prahy tím krajem slova: „– Hezkou mají dceru...“

Až úzko bylo mu. I zanotoval píseň, by v jinou kolej unik’ muce svojí – leč nitka její zašla v nepokoji, a hlubší napadala jeho ňadro tíseň. –

Zapomněl na okolí; nebylo proň cesty, – a nejprv jako stín – pak jasně celá podoba Lauřina se před ním chvěla, letěla podle něho háji, luhy, klesty...

Chtěl by se vrátit – ale toho nelze více, – krajina cizá kolem tone v šeru, co chvíle na obzoru plane blyskavice a vítr šumí – – „Hezkou mají dceru“...

A dupot koní, prachem přidušený, hluchý – a rachot kol – jak ohlas byl by z dály, kde nocí pustou přes hory a skály vůz příšerný se tryskem valí, tažen duchy. – –

Kdybychom sílu měli, zadržet ho v běhu, a kroků času ohlas váhyplný změnit na tleskot, jakým šumí vlny jezerní idylly kdes při květnatém břehu –

pak napsat komédii bychom právo měli za truchlohru, kde ke čtvrtému ději ta obzor daleký a mrakem pozatmělý osudu kroky neodvratné spějí. –