Zpěv 1.

V krajině plné krásy, jak ji básník hledá, i prozářené minulostí slavnou, v krajině luzné lidu bájí dávnou – ve městě, na kterém sto věží témě zvedá,

uviděl první promik slunečního svitu rek náš. A štěstí měl již od kolébky: přijal jej stánek teplounký a hebký, a slunko jasně jemu plálo na blankytu.

Dům třípatrový, pevný, v starodávném slohu, objatý velikého sadu lánem – toť útulek je dosti pěkný, chvála Bohu! tomu, kdo všeho dědicem a pánem.

Byltě to Hynkův otec v Praze měštěnínem a v magistrátu velevážným radou. – Pan Živný Jan měl dům ten se zahradou, a k tomu v domě slavný velkoobchod vínem.

Ten z nepamětných časů byl už v tomto rodu; a nejstaršího potkávalo štěstí, že slávu jeho dále mohl nésti, a zachovati jméno dávné při obchodu.–

Pan Jan byl pravou duší jeho do té chvíle. I posud neměl šedivého vlasu, při tom byl jako mladík ještě v plné síle a ctihodný měl objem kolem pasu. –

Sousedé vyprávěli, že má v domě šotka, a talisman, že chová na svém těle, že každý obchod může počít směle a přitom bez obavy, že ho nezdar potká. –

A měli ovšem pravdu, že v tom byly čáry! Mělť šotka v povaze. Jej z dobré míry nic nepřivedlo: „Dvakrát dvě jsou čtyry – a všechno kromě toho – to jsou láry fáry! –

Jen blázen pro slovo se marně pohartusí; a co mi těžké – k čemu bych to zvedal? Však bude, co má být; a něco někam musí...“ S tím příslovím se ničím trudit nedal.

A šlo mu všechno, jak by hrál. Tak bez nehody i syna povila mu dobrá žena; by míra štěstí byla dovršena, měl dědice, – a ten mu rostl jako z vody. –

Ještě byl v peřinkách – už obrázky prý čmáral. Nade vše rád se vozil, houpal, choval, a s křikem ručky po všem natahoval, aniž jej při tom otec krotil nebo káral.

Pan Živný říkal: „Po tátovi syn se daří!“ – Sám dobrou měrou humoru všem měřil; i kdo by řekl mu, že syn se nevydaří, tomu jen prostě byl by neuvěřil. –

A bídná, prostá chůva zavinila všecko! – Tím časem Prahou vládl jazyk cizí a zdálo se, že materština zmizí; lámalo tehdy cizou řeč i malé děcko.

Leč, matadorům služby prosté třeba bylo: Jak při sklenníku, kde se oranž pyšní, za plotem s domácí se najdem višní, – u salónů, kde slovo cizí hlaholilo,

v kuchyni, dětské síni – domovina milá se v ústech růžových – a v kytli prosté vždy zachovala věrně, – tiše kvetla, žila, a nikdo nevěděl, že dále roste! –

I Hynek takou chůvu z českého měl kraje. Ona jej krmí, konejší a hýčká, za matku láská, celuje mu líčka, co den s ním trpělivě dovádí a hraje. –

Po léta sedá večer u postýlky malé a pěje písně rodné, zkázky bájí – – A dítě celou duší poslouchá ji, ten tichý její nápěv něhy neskonalé,

ten sladký hlas, ty luzné báje dávných časů. Tak při nich usínával chlapec malý a sílil, dozrával jak zrnko v měkkém klasu, – jak víly naše by jej kolébaly. –

A potom na chůvino postařelé líce vzpomínal dlouho; bylo talismanem i dumou sladkou, kdy pak v žitím samém let rychlá proměna s ní nesvedla jej více. –

A po ní ještě dále toužil bez úlevy; až v knihách pozděj našel znova štěstí, ty báje rodných zvuků, milé zvěsti, chůviny pohádky a její sladké zpěvy. –

V duši mu rostly. A kdy potom v řadě druhů se dověděl, že jiní též je hostí, věnoval sebe celý milému jich kruhu a staly se mu věrnou společností. –

A ony zavinily pak tu těžkou chvíli pro otce Živného, – kdy dědic rodu, syn jediný! se vzdálil od obchodu, a otec uviděl, že v synovi se mýlí. –

Byl mezi nimi ovšem dysput o to hlučný: Chtěl Hynek básnit! – Před svým otcem stoje blouznivě hájil fantasie svoje. Pan Jan si v křesle ruce složil na břich tučný;

a kdy tam v koutku máť už sotva slzy dusí – pokývnul shora dolů vážně hlavou a povídal: „Nu, ať si. Něco někam musí“– – Tak odbyl těžký spor co hračku pravou. –

A Hynek zůstal sám pak se svým pokojíkem. – Bylo tu vše, co bohatství dát může, – od skvostného a měkkounkého lůže až do aroma, jaké zbývá za doutníkem –

leč bylo všechno jako bez ladu a skladu. Na stole mapy, knihy rozevřeny, v příhradě sbírky, dýmky z mořské pěny; svadlého věnce stužka visí na příhradu,

a věnec s poloviny kryje obraz drahý, na němž je ideální zřícenina a v dálné perspektivě temný obrys Prahy; na skříni socha, špadón, láhev vína. – –

Tu žít a snít měl vůli, – sudba tomu chtěla. V ten čas, kdy mládež těžkou vazbu ducha svým jarem procházela chudá, suchá – zůstala duše jeho nepoutána, smělá. –

Z podání starých poznal dávnou země slávu – před sebou viděl bídu svého rodu : I zaplál v srdci ohněm pro svobodu, – pozvedl v tichém koutku směle mladou hlavu,

počítal tajně řady věrných vlasti synů i psal jim písně ze své duše vroucí, které je měly nadchnout ku smělému činu a svésti jednou k slávě nehynoucí. –

Svým myšlénkám a tužbám volný průchod dával. Někdy se bujně hnaly divým letem tak jako bouře, kdy se valí světem; a tu on v čele valných ozbrojenců stával

a vodil jako Mojžíš lid svůj ze zajetí. Oči mu plály divým ohněm boje; vodil jen k vítězení bratry svoje, – viděl, jak lev náš bílý krajem bujně letí,

a za hřímání děl jak vlaje směle a rozprašuje všude jako bídné smetí daleko silnějšího nepřítele – – Kdy probudil se potom ale v kobce tiché

z takového, slávou nadšeného snění, a viděl, že tím vůdcem ještě není, – – ty všechny obrazy že byly jenom liché, – – tu zasmušil se – klonil teskně čelo bledé

a tratil v sebe i svůj národ víru; ba v takou chvíli odkládal i lyru a hořce sobě mluvil. „K čemu, že to vede, – co platno psát a zpívat, kdy je národ chabý

a nedospělý, jako v plénkách děcko?“ – – A říkal: „Není Čechů! My jsme pouhé baby, – hle! jaký div, že ztratili jsme všecko!“ – – A potom ponořil se v trudné rozjímání:

Proč že se lidé dělí v pány – raby, proč ten je silen, onen vedle slabý, proč je ta všechna země, proč my vůbec na ní, když jeden bohat je, a druhý věčně chudý,

jak noc a den se střídá smrť a žití, a slunko pravdy věčně neosvítí tu křehkosť pokolení, zapadlého v bludy... A není naděje! Jakž může lépe býti,

kdy s tělem lidský duch svá pouta vláčí, – a dokud člověk tady člověkem se cítí, nižádná moc tu bídu nezjinačí. – – I hloub a hlouběji se ztrácel v sobě samém,

a temný smutek zahalil mu ducha jak jarní vonnou nivu mlha suchá, pod nížto bledne vše a vše se zdá být klamem. – Ač mile, jako jindy, vítal k sobě druhy

a snes i jejich žert a slovo živé, – přec nezaplálo jeho oko snivé; a sám pak nehledal jich vezdy čilé kruhy, než raděj v lesy vyšel, – kam jej kroky vedly.

Šel bez affektu, bez kvapu a spěchu; i sedal o samotě pod zelením jedlí kdes u potůčku do měkkého mechu. – Tišino lesní! – Tvoje kobka divomilá

jest hlubinou, kam srdce, které stůně, se ponoří jak rybka na dno tůně, kdy rybářova síť ji byla uhonila. – Sem k tobě utíkal i filosof ten mladý,

kdy v duši bouřlivé byl končil válku, a fantasie zanesla jej v dálku, kde v temnu osaměl a nevěděl si rady. – Tu tichá záře slunka, pronikajíc listem, –

ta hravá kola mušek nad potokem, – a svatý mír ve vzduchu volném, vonném, čistém – ladily jeho ducha klidným tokem. A v pokoj navracel se potom k svojí práci. –

Leč při jediném synu z domu toho o vážné práci nelze říci mnoho, – tu v pohodlí se její význam poloztrácí. – Hynek měl na klopotu vezdy času dosti;

a po týdny jej škola neviděla. – Domácích učitelů řada celá mu hravě předváděla příval učenosti; měl sobě vtip, – a pravdy mnohá zlatá věta,

k níž ten, co jemu tlumočil ji právě, sám někdy potřeboval dlouhá, perná léta – mu v paměti se vykroužila hravě. Snad hotovil mu při tom slavnou dráhu osud;

a snad se mělo státi jednou tělem, co blýskalo mu nyní v duchu smělém – však nerozvito ještě, dřímalo v něm posud. – Již měl své ctitele. Byl fantastů sbor malý

ve škole; – oni české knihy četli a české písně pěli, rýmy pletli, o dávné slavě snili, sebe bratry zvali. Vždyť po léta šli věrně spolu dráhou jednou,

a s professory vedli stejné boje; věřili pevně, že jim nikdy nevyblednou sny přátelské, jež kryli v ňadra svoje. Těm prvotiny svoje Hynek někdy čítal.

Ač nebyl pyšným – věřil bouři hlasů, kterými zpěv o slávě příštích časů ten kroužek mladých jeho přátel bujně vítal. – – Jen jediný tu býval mezi jeho druhy –

tož Jaromír, – jenž mlčel při té chvále. Než ku kritice ostré hotov stále, zaváděl o dobrotě veršů rozpor tuhý. Byl černovlasý, bledý, ale plný síly;

než někdy na slovo až příliš skoupý A kdy se jeho výtkou „bratři“ nakvasili, umlkal náhle, zahučev jen: „Troupy!“ – – A přec jej Hynek nejvýš mezi všemi cenil.

S ním besedoval ve svém pokojíku, – odložil pro něj mnohý z mělkých zvyků, ba podle jeho rady verše svoje měnil! – Leč jemu nedostačil! – Jako život chladný –

Jaromír žádal víc a výše hleděl; a k výtce vezdy pro něho cos věděl a jeho rým i zvyk mu vždy byl někde vadný. – Ach, řekněte jen, milí, – k čemu jej to svádí?

Proč chladným odporem sen duše krátí? Či neotrávil mu tím mnohou radosť mládí, jež minuvši – se víc už nenavrátí? – – Též otec Živný, ač tě málo času míval

tím sobě hrát – (jeť obchod vínem drahý, a on byl prvním vinárníkem Prahy) – s bolestí utajenou z podálí se díval, jak syn se „zahrabává cele do papíru.“

I za to měl, že cizím se mu stává, že sechne, bledne jeho mladá hlava, – a že se volně kloní k jakémusi víru, do něhož jednou padnuv, bude světu ztracen.

Přemýšlel tajně často o tom směru, i jak by rozumnému životu byl vrácen, aby pak dělal jaksi „karrieru.“ – Kdy ve své komnatě byl sám, tu chodil vzhůru

a dolů mlčelivě, zamyšleně. – Nepřiznal nikomu, ni svojí ženě, jakou tu těžkou cítí na své duši můru. Byl zevně jako dříve : Žert a slovo prosté

s tou tváří vážně plnou – vzácně hladkou, s tou řečí ani hořkou, ani sladkou; a přece čil, že tíže na prsou mu roste a hněte na něm víc a více od té chvíle,

kdy poznal, že je skvrna v jeho plánu, – poněvadž dalo vlastní dítě pobloudilé nadějím jeho nebezpečnou ránu. On doufal ovšem ještě, že ta choutka mine;

a jen co přijde v letech trochu dále, že suchoparné knize dá pak „vale“, a v duši roztouží se po zábavě jiné – po té, co v dívčím jen ji nalézáme oku.

Vždyť sám tak býval: Zprva trochu vlahý, že sotva cenil všechny krásky Prahy jak láhev „pravého“. Leč za několik roků se valně změnily mu toho světa běhy:

Zamykal často svoje vinné sklepy, vzdychával plný oné „sladko – bolné“ něhy, a běhal za svou jedinou jak slepý. – I budil, jak se dalo, v synu život spící:

A zábavami, domácími bály (ač k jeho úžasu tak mnoho stály!) jej chytal jako rybář rybku na udici. – V domácích učitelech personál měl celý;

v jazycích, malbě, v šermu, na klavíru chtěl synu vpravit neobsáhlou míru; leč místo první dával tance učiteli. – A z oněch let, kdy ještě strojil dětské bály –

se mezi lepší pražskou společností večery jeho právě slavenými staly, že hostí z vyšších kruhů vždy měl dosti. Ač Hynek dobře tančil, nemiloval hostí.

Vyhnul se raděj lákavému hlasu, a vždy mu bylo na to líto času; i rostl takým dál, jak byl už od mladosti: Ve kruhu přátel slovo v nepoutaném letu, –

ohnivé boje ušlechtilých sporů, nadšenou píseň v rozjařeném sboru – to raděj míval, nežli křepčit na parketu, a podle etiketty nohy v kroku stavit,

klonit se vůkol, zdvihat šátky spadlé, po tanci dámy vodit, žertem, vtipem bavit, a sbírkou ukládat si květy svadlé... Kdy odbyl povinnou si quadrillu či polku,

ostavil děvu, – šel, kde hoši stáli – a více do kola jej nedostali. Nic nedbal, jak jsou dívky rády v jeho spolku, a že se toužně mnohý pohled za ním díval! –

Postavou krásný, ušlechtilá hlava, oči jak charpy, barva líce zdravá, kol ní vlas kadeřavý, zlatobarvý splýval, – ret jemně krojený, – vše na něm lahodilo.

Škoda jej prosaické době naší! V té jeho kráse něco panenského bylo, co za vzor mohlo sloužit Fidiáši. – Dospělý – vzdaloval se oněch zábav zcela.

Nevěděl, jak se tanečnice pýří, kdy švarný jonák s ní se v kole víří, – a jak se k němu s touhou vine rozechvělá; jak libě unáší je sladká hudby vlna,

kdy ručka měkká ruku jeho tiskne, a z oka děvy jiskra k němu blyskne – a ke hrudi mu vroucně lnou ta ňadra plná, tak svůdná v prosvitavé cloně z mušelínu,

bělounká jako narcis porozvitý, – až přísahal bys na to, v jejich luzném stínu že skryto víc než všední lidské city... Ale i v této divné směsi jeho citů,

jež rostly jako květy ve pralese, kde mocný kmen liánu lehkou nese, a tmou se mihá proužek slunečního svitu – příroda uložila věčné svoje sémě;

a chvílkou výtvor bujné fantasie vykouzlil před ním nádech bílé šíje, či zlaté, roztomilé, kadeřavé témě, pod nímžto nyjících dvé očí děvy plálo

jak pomněnek dvé na květoucím břehu, a líčko svěžím růže poupětem se zdálo, dýchajíc pelem jemným lásku, něhu. A mnohdy, kdy se viděl v čele svého voje,

v pravici meč, i na rtu povelení – a kolem bubnů vír – a trouby znění, – tu, ajta! jedoucímu do svatého boje kynula tajně kdesi dívka na pavlánu;

a on, ač sebe v hrdou chladnosť nutí, přec v duši pociťuje divné hnutí – jediným bleskem oka mihne v její stranu. I setkají se oči. Ach, a jaké divy!

On vidí v řasách děvy slzu chvělou! – I pociťuje pro ni touhu, soucit živý tajně jí dává „s bohem!“ duší celou... A když tak tiše sníval při svém psacím stolku,

pohlížel zádumčivě v plamen světla, myšlénka smutná krásnou tváří létla – i nevolně se vzdával tajemného spolku... Či tušil sobě něco o budoucí době? – –

Co osud? – Často okamžik to vrátký – a po létech, kdy hledíme naň zpátky, vidíme, jak se malé chvíle druží k sobě. Má ovšem každá z nich jen události prosté

co drobný kámen na spadistém svahu: Leč tu jím osud pohnul – v lavinu již roste, a zasypává horou naši dráhu... Však probouzel se Hynek z toho zahloubání.

Ty myšlénky snem byly duše spící. On věřil v ideál, a s jasnou lící opět se díval v ústret jeho záři ranní. Aj, slunko jednou zažene ty noční stíny!

Pak uvidíme cíl, kam prapor nésti, boj bude končen – světu vzejde štěstí. – – Bude-li svět a jeho život potom jiný?... Vyhyne potom na vždy koukol ze pšenice,

pomine dissonance v říši zvuků? Nebude ctnosť-li potom znáti hříchu více, a láska – „bolné touhy sladkou muku“? – Zda privilegovaná ostojí pak cháska,

k jejížto divně proslulému cechu tak mnohý učenník se hlásí z Čechů, – pro nějžto známým heslem bývá: „Láska – páska“? Hle, jaké básníkům as potom zbyde pole,

kdy pro hrdinný zpěv nebude ucha, kdy mravokárné drama ztratí ducha, a dítě bude znáti více pravdy holé, nežli ti první pěvci naší doby vědí? –

Zdá se, že z toho světla oči pálí; jaké to štěstí naši potomkové zdědí, když nebudou mít – čemu by se smáli? –