Jak krásným život jest, kdy za jarého mládí
naň pohlížíme z dálky prvních ideálů!
Jak mnohá marná vnada v jeho vír tě svádí –
jak mnoho slibuje, co najdeš pak jen v málu.
Skal pochmurných a holých nehostinné srázy –
tyť jeví se vám z dálky jako měkký vínek,
kdy v květný kraj vás pohled jejich doprovází
a jako luzný sen vám kyne z upomínek.
Z dálky je krásna bouř, co ničí lidská díla,
i moře zpěněné, kdy plavcům zhoubu věstí;
tak mnohá cizá tvář vám z dálky něžna, milá, – –
tak mnohé pouto z dálky podobá se štěstí!...
A jediné, co dálkou děsným se nám jeví –
konec té květnaté či kamenité pouti, –
proč leká vás? – Tu nikdo odpovědi neví? –
Jen ideál svůj zapřít – značí „zahynouti!“ –