Kdy první slunka zář ti líbá plné líce, kdy srdce tvoje ticho, jako poupě v háji, a tvoje mysl čista, jako rosa v máji, a poklidný tvůj sen, jak samo hvězdné nebe, –
kdy neznáš ještě svět – a kdy svět nezná tebe, buď spokojen, a nechtěj více! Čas přiletí co blyskavice – a minou léta.
Pak jedné letní noci, hvězdy padajíce svanou ti s nebe obraz, kyprý jako z pěny. Ten ukryj v srdce chrám, a chovej bez proměny, jak ti jej dalo žití v prvním rozednění,
vždyť nad něj krásnějšího souzeno ti není v okruhu světa. A putuj dále. Více nevrátíš se zpátky v tu milou síň, kde prosnils první dětské hrátky;
a ještě krok – a prohlubeň, tak mrtvě tmavá se tiše jako stín ti podle cesty vine; a hle tu tvář, jak vábná, unylá i smavá z ní náhle povstává a prosebně ti kyne! –
A marno prchat! Kam se poutí pohneš v kroku, ta prohlubeň se všudy tobě vine k boku, a z neznámého temna zjevy tobě kynou vždy vábněji, vždy svůdněji – a všechny hynou,
a jenom pocit žalu nechají ti trudný, že zachránit jsi mohl onen život bludný! – Že mohl jsi! – Ach, to je tmavá propasť ona, jejížto délku cestou nikdo nepřekoná.
Jejího dna v tom šeru nikdo nedohlédne, neustane-li srdce, tvář-li nepobledne. V hlubině obrovitý, černý proud se valí, vždy zpěněn, s dutým řevem bije v pevné skalí, –
co chvátí – nenavrátí. Životem jej zvali. A přec má žití samo pro své vyvolené i dráhu jinou, co se nad propastí klene. Ta vede v onu tichou oblakovou bránu,
kde slunko v nachu tone, aby přešlo k ránu, a hvězda za hvězdou v ty končiny se noří, by všechny sešly se u věčném světla moři! – Tam spěchej! Lávka úzká, nehleď dolů pod ni,
kde plují v onom temnu obrazové svodní, – nemni, že mohl jeden z nich ti blahem slouti; co moc a sláva, rozkoš, co jsou perle, zlato, kdy světlou cestu žití opustil by za to,
s vidinou klamnou musil v kalu zahynouti? – Oj, mámivé ty zjevy když tě v temno svádí, pomysli na ten obraz nadšeného mládí, obraz tak čistý, jasný, že jen samo nebe
jím jako zbraní pevnou odít‘ mohlo tebe; jmenuj ho prací, právem, vlastí zuboženou, jmenuj ho láskou k lidstvu, nazvi jej ženou či přátelstvím neb víry páskou drahocennou –
jen uchovej ten obraz mládí v lesku stálém, aby ti ostal vůdčí hvězdou, ideálem! – Aby tě vodil tmou po skále nebezpečné, až vyjde jitřenka a v růžích ráno věčné.
Cookies on Poetry Cove