Leť, leť, myšlénko, k záři luny, ó, letem orla spěchej k ní! a napni zlatozvuké struny tam posvátného nadšení.
Na jasném trónu vlahé noci odpočiň, touho mojich snů, a v jeho záři milojemné svou drahou žehnej otčinu!
Kde v jejím libovonném kraji miláčky uzříš a jejich slasť – těm připomeň, že klíčem k ráji nám smrtelným jen volná vlasť.
Myslím, že z vás nikdo neví, jak je měsíc zvědavý, třeba starý, kopuletý, třeba vlas mu bělaví.
Když jsem jako obyčejně jednou večer po tmě stál, okénkem se v komůrenku měsíc náhle podíval.
Bylo mi to věru k smíchu, starý a tak bláhový! Však mu proto v bledé tváři ruměn zaplál nachový.
Pak se ale vzpamatoval, celý se mi objevil; hráli jsme si „na kukanou“: „Slyš, měsíčku, který dýl!“
Hleděl jsem v ty jasné oči, hleděl jsem v tu bledou líc – až mi v oku zatmělo se – neviděl jsem více nic...
Ty chvíle ticha hrobového, ty těžké chvíle duše teskné, kdy myšlénka se nitrem bleskne, by v temno hlubší zašla jen –
kdo řekne, že to není sen? Ty chvíle mrtvé, chvíle věčné... Oknem se záře luny táhne, bílými prsty v ňadro sáhne,
a vábí srdce z těla ven – kdo řekne, že to není sen? Ty černé chvíle osamění! – – Matně se k mříži hlava níží,
a zdá se jí, že smrt se blíží ve lůně chladných, tvrdých stěn – by skončila ten těžký sen. Dušinko má, ó dej mi ruku bílou
a skloň svou hlavu k mému srdci dolů; již neplač víc, že vězňovou jsi milou, a nevěř lidem – odejdeme spolu! – Ty mlčíš k tomu? Chceš mi zapřít sebe?
Však vidím tě tam korunami stromů, tvá krásná líc jak hledí na mě s nebe – ó pojď jen blíž – odejdem spolu domů!... Pod rouškou letní noci neviděni,
necháme svět, i s jeho zlobou, klamy – a půjdem tam, kde čisté vládne snění, a v ráji tom, má duše, budem sami... A v tajemném tam bloudit budem lese,
ve stínu krásy, okem nespatřené, kde srdce jen se přímo k srdci nese, a svaté ticho nade vším se klene. Až rozvlní se k letu láska naše,
pak vyjdem v lesa kraj, kde luhy voní, kde hvězdy svítí, – a jen cvrček plaše a měkce tak, má duše! píseň zvoní. Ó budem šťastni! – Nevěř lidem více,
jež dí, že tato mříž nás věčně dělí, – ni slze té, co skanula mně v líce, že lidé tak nás oba klamat směli. Jen slétni s nebe, podej ruku bílou,
a nechám svět, i bol i rozkoš minu, a půjdu za svou bledolící milou do říše svatých, mlčelivých stínů. Šelma měsíc! usadil se
na hřebenu tmavé střechy, jako by chtěl pohodlně čítat moje bolné vzdechy. Máš-li spolek s nepřáteli,
nevěrníče, zradou bledý, nepošlu ti vzdechu více, vzýval jsem tě naposledy! – Jen ty se mi nevysmívej,
poutem že mi rámě spjato, nevolna že moje noha – volnější je hlava za to! Nepošklebuj, že tu vadnu
o chlebu a pouhé vodě, – ohnivým je cit můj vínem, manou – touha po svobodě! Ať mi zlomí tyran srdce,
ať tu zajdu v tmavé noci – bez ducha, jak ty, přec nechci otročiti cizé moci! – –
Cookies on Poetry Cove