Obzore dálný! Rozepínáš náruč ke mně a kyneš povždy s úsměvem tak jemně, že nevím, vábíš-li mne ve své nitro stinné, či zjev tvůj loučí se a pozvolna mi hyne? –
A tvář ta nad tebou, ta nebes klenba šírá lazurem hlubokým tak soucitně sem zírá, že nevím, kát-li mám se z jakés velké viny, či plakat hořké slzy – pláčem sirotiny.
Proč se lesy rozžalily, proč tak truchle zavzdychaly? Proč je šedé mraky halí jako roucho pohřební? –
Odletěla žežulice, hrdličky tu není více, odlétají zpěvní ptáčci – léto milé umřelo!
Smutno polem, sadem, vískou, všechno tuší zimu blízkou; stromy pláčou v trávu nízkou chladné slzy podzimní.
A kdy v tiché lesní hoře havran černý zakrákoře, jeť to také jako píseň – ale píseň pohřební. –
Mraky se nebe pokrylo. I roztáhly své perutě, zastřely celou oblohu, spočaly na ní nehnutě.
A za krůpějí krůpěj padla, a přece země chladla – vadla – k čemuže, bože rozmilý, ty mraky slzu prolily? –
To bouře nejsou přívaly, to sněhu nejsou závěje, – a mraky nízko nad zemí – přec těžky jsou ty krápěje?
A když se vítr zvedne volně – jak povzdychlo by cosi bolně; a mrak – to jako objetí, a déšť – pláč matky pro děti...
Tak smutnou v každé jeseni to béře na se podobu, sténá to, pláče, jako máť, an dítě kladou do hrobu.
A pak se k mrtvé zemi naší z povolna bílý pokrov snáší – – Kdo poví, čí to slýchám pláč? Kdo loučí se? Kdo želí? – Zač?! –
Cookies on Poetry Cove