Však nebylo to nikdy mojí snahou
Ti více říci, než mi v duši psáno.
Věř plně, dívko, řečí mělkou, vlahou
nebylo ještě nikdy milováno.
V mém oku však-li’s četla slova vroucí –
to uvěř jim, byť řeč ta tichá byla;
vždyť němy jsou i nebes hvězdy skvoucí,
a přec je píseň lásky oslavila.
Ty odvracíš se! Nevěříš-li na mne?
Či k žertu je ti touhy pohled snivý?
Pak i to písmo očí mých je klamné –
an podalo mi obraz nepravdivý...
Ne nikoli, já hřeším pochybností.
Studánka tichá dno nejhlubší mívá;
a dívka, která neví o milosti –
ta o lásce již nejhlouběji snívá. –