Veplujte, stíny šeré, v duši mou! Vždyť od hor mojich, z dálky od červánků letíte ke mně na peruti vánků večerním chladem, noční samotou! –
Ó stíny posvátné! Za století Šumava střádala vás ve svém lůně, a jste přec jako zvuk na sladké struně, jenž pomine, jak duší proletí.
A po něm zůstane pak touha jen, hluboká, jako základ oněch temen skalních, a tesklivá, co mraky, jaké leží naS nich, – sladinká, jako Šumaviných lučin vůně,
truchlivá, jako mlha v lesů jejích lůně, – tak dojemná, co luny zář na jejím boučí, zádumčivá, jak podzim, kdy se v horách loučí, a marná, jako první lásky sen...
Tamo, kde z lesů tmavých objetí na lučin koberec Mže vylévá se, a v milém, jasném, vlahém podletí osení již se vlní v plné kráse, –
lesnatá hora stojí, černá, zamračená, Českého lesa první pevná stěna. – V půlkruhu k jejím bokům, pokud oko stačí, se menší lesné chlumky, její bratři tlačí, –
v jich lůně údol jako hnízdo ptačí; a v něm, co bělounká by holubice, lovčího zámku v dáli kynou líce. – To z pohádky je čarodějná chatka!
V okolí jejím touha jme tě sladká, a mocí nezdolnou tě blíž a blíže vnadí, až v kruhu kouzelném tě síla tvoje zradí. Pustinou lesní, přes omšené skalí,
tmou huštin, v důl, kde bystřina se valí, – úvalem vzhor, kde bez šumu a dechu bradaté sosny v kyprém stojí mechu, – pak na vrch, kolem lesní kapličky,
kde s boží Rodičkou je oltář maličký, a věčné světlo na oltáři okénkem nízkým v noci září co nad pokladem plamen bludičky, –
tam až k té kapli, kde dle řečí lidu rytířův bloudí duch, jenž v hrobě nemá klidu – tě kouzlo přivede, za letní noci, kdy po korunách černých plachý měsíc uniká,
a dřímající skály budí nářek puštíka, – jsi ztracen, hochu, – věčně, bez pomoci! – Ze hlubin lesních, jako ševel snivý, ti zazní nápěv tichý, jemný, tklivý, –
a hnedle rozvine se v píseň klokotavou, jásavou – žalnou, unylou i smavou – jenž projde v jednom tobě srdcem, duší, hlavou a nežli mine chvíle –
tu po pěšince bílé se objeví ti víly Šumavy: Jsi náš, poutníče lesní, dumavý! – – A srdce, které uchvátí,
to ony nikdy nevrátí. Seděla tiše v kruhu sester svých. A kdy již hovor nejživěji proudil, a rozpustil se žert, i zvonil smích –
tu v její líc se jemný úsměv loudil, a slídil kolem ústek růžových, by také otevřel je k žertu spolně, – a slídil kolem oček přivřených,
by rozhlédly se jasně, mile, volně. Vzpřímila šíj. Tak jako laštovice, v rej sester hledíc, k poletu se chystá. Tak prostě ladné, mírné její líce,
a v pohledu tak volně přímá, jistá, že sněhu pápěr, na tu padniv tvář, by zarděl se, žeť ona jemnější; a v její oko linouc, slunka zář
jen stala ještě by se krásnější. Znala svou moc. Ta duše dětinná však rozmarnému nedala se hraní; byla to vonná lesní květina,
jež blaží tě, kdy mile patříš na ni, a vítáš vesnu, jak ji ona hlásá, – nevinnou duší, které heslem: Krása. A jedno jí, zda ve stínu ji najdeš,
či bez pozdravu opět v dáli zajdeš, – je vždy líbezna. Jen kdo ji marně chválí a hladí, zví, že kvítko lesní – pálí! –
Cookies on Poetry Cove