Zůstaň mu věren, tomu lásky obrazu,
jak v chvíli roztoužení ti jej kreslí mládí!
Zůstaň mu věren, i kdy těžké bouře žití
tě k propastem, či v kouty chmurné svádí!
Dolinou úzkou, šerou skalní cestou
se béře poutník. Nebetyčné skály
zavírají mu obzor vůkol všady;
hradba tak ohromná, a on tak mladý!
A dostoupit i nejvyšší té hory,
s temene slunku v líce patřit musí, –
a darmo skály hrot a mdloba údů,
šalebná mlha, temno, touhu dusí.
Jen výš a výš! A smělej kráčí noha,
kdy stupněm jsou jí velikánů hlavy,
již volněj dýše hruď a srdce buší,
kdy oko šíře vidí do dálavy.
Hle, jak by v hloubi skal se život budil –
jich rysy v obzor vystupují více,
nad stinným úvalem, jak nad plnými ňadry
jim zvolna světlý ruměn barví líce.
V západě chmurném bledý srpek luny
jak volněj plul by, aby viděl slunce,
jehožto zlatý znak již obláčkové
letíce vzhůru nesou na korunce.
Vždy výš a výš! – jen ještě stupeň jeden –
a poutník – jako oslepený, stane:
Před ním, v dál nekonečnou, světla moře,
a nad růžovou pěnou slunce plane! –
Ta chvíle věčnáť! V ní duch nový zrozen...
Co přístrach noční? Chlad? Co mdloba těla? –
Ta duše věčný den v své hloubi chová,
jenž v horách – slunka východ vidět směla! –