Tichounký zavál větérek
a otevíral poučky květů,
přinesl písně ptáčatům,
přinesl jaro všemu světu.
Já tehdy ztratil jaro své
a odcházel jsem do ciziny;
za mnou hor modrých náruč šírá
se darmo s něhou rozevírá!
přede mnou dálné stíny –
stín ciziny, kraj jiný – –
Hle, zašuměla první bouř,
setřásla květů lupénky,
a kdy je vichr v náruč vzal,
kraj pro svou vesnu zaplakal, –
vše vadlo; svěží ostal jen
na ňadru mém květ pomněnky.
Mír navrátil se krajině,
však nevrací se jaro více.
Hrdliččin sladký mlkne zpěv,
a tiše lká jen žežulice.
A volá tišej, smutněj kuká,
jak slunko zlaté padá v hory,
a za červánkem zhaslým plujíc
luna se dívá v temné bory.
Svit její znám! – Kdy noční dech
vrcholky stromů zašelestí,
v korunách černých stříbrem píše
tu smutnou báj o zašlém štěstí. –