POMNĚNKA Z ČESKÉHO LESA. (II.)

Na nebi bouře divoká – vichřice šumí po lese, a hromu hlas tak hluboký, že až to srdcem otřese.

Jak podivný to pohled je, kdy příroda svou vzedme šíji, a blýskne okem divoce – nad ní se mrak, vlas černý, svíjí.

A dole v houšti, nizounko dvé ptáčátek se k sobě tulí a šeptá: Víc tě pomiluji a vroucněj! milý, nezemru-li!

Na horách – jak sterým hlasem ozývá se každá rána! Rád jsem tě tam někdy slýchal, bouře krásná, milovaná! –

Velebil jsem Tvůrce tvého jako dvé těch ptáčat v lese, vznešený tvůj hlas mi volal: Buďte lepší, milujte se! –

Milujte se, milujte se, bouř vás v jedno hnízdo svádí, ona srdce otevírá – bouř je láska, bouř je mládí! –

Jak byl bych rád tou bystřinou, co přes úskalí s hor se valí, kdy zablesklo se nad horou a nad Šumavou mraky vstaly! –

Má pomněnko, jak se břehu bych vzal tě ve svou náruč měkkou, a hrdě vzepjal bych svou šíj – pak byl bych velkou mocnou řekou.

A kdybych tebe nenašel – hoj! hledal bych tě po všem kraji, a rozmetal bych lidská díla – – proto že mi tě ukrývají!