Prvního svitu peruť lehká se nad krajinou spící nesla; a jako čaloun stříbrotkaný na lesy chladná mlha klesla.
Pak na ten čaloun zlaté růže vycházející slunko sije, že pod jich tíží klesá – klesá – a v houšti zelené se kryje. –
To krásné ráno ve hlubinách zpěvavé sbory ptáčat budí, že pějí slunku všechny písně, co jen jich v malé spalo hrudi.
Co z této písně vyznívá, kdy vánek lehký dál ji nese, to jsou ty báje dávných dob, jež ukryty jsou v Českém lese.
Když k lidem ve kraj zaletí jen ohlas jejich tichý z jara, roztouží je co sladký sen, že dí: To zašlá báje, stará! –
A nevěří, že pravdou je zvuk, co tak jímá krásou svojí; jim báj ta jest jen pohádkou, jakou se k spánku dítě kojí.
Aj, lidé milí, neumřelo, co mládí vaše odkojilo, než jenom se to vašim zrakům ve hloubi lesů poukrylo.
Kdy za požitek měnili jste roztoužení, co v srdci vřelo, pak jako kvítek na výhoru i mládí vaše odumřelo.
Však je to duše matky vaší, co vám tu jarní báje pějí! Ó navraťte se v zeleň citů a v jejich hloubi najdete ji.
Mně zjevila se v zátiší, kde rozkvétaly sněženky, potok se vinul z houštiny a líbaly se pomněnky.
Zněla mi v písni ptáčete, voněl jí svěžích květů dech, a její stopa lehounká zlatila kyprý lesní mech.
Mně pravdou byly pohádky, co světí vesna památkou! jen jeden zjev – ten jediný! mi bude věčně pohádkou. –
Mže pramen jasný. pěnivý opouští chladné stíny skal a z lesa hlubin zelených se květným luhem vine v dál.
Jarního rána první zář mne vyvábila z lesa ven po břehu říčky, tam, kde luh byl v polosvitu rozložen.
A zastavím se v dumání, jímž právě zašlý jal mne sen... tu vidím dívku před sebou, jak povstala by z vodních pěn.
Na polo byla rozvitá – na polo ještě v poupěti, podobna svůdné rusalce – podobna však i dítěti.
Tou ručkou jako z úběle pomněnku modrou dala mi – a změnila se v paprsek, jenž hynul mezi skalami...
Mně bylo jako v onen čas, kdy těšil jsem se na matku, že večer přijde k lůžku zas a poví novou pohádku...
Mně pravdou byly pohádky svěceny její památkou! Ten zjev na břehu jasné Mže je však mi věčně pohádkou.
Cookies on Poetry Cove