Šedivá mračna po nebi táhnou,
studené větry po poli vanou,
kamkoli dechnou, kamkoli sáhnou,
lupénky s poupat jarních kanou.
Šedivé mraky nad námi letí,
studené větry z ciziny šumí...
Matka nám bloudí u prostřed dětí –
žádné, ach žádné jí nerozumí.
Žádné již v srdci koutečku nemá,
kde pravý muž své poklady chová, –
matčina bolesť a prosba němá
najde jen prázdná, studená slova...
Oj děti, děti, hleďte si matky,
žár v nitru svém jí vzněťte svatý!
Jeť chladný svět, i se všemi statky,
hruď chladnou háv-li kreje zlatý!
Ale kdy v chudé prostinké chýži
mzdu svoji synek milé dá matce,
ach tehdy srdce srdci se blíží,
v objetí vroucím spočinou sladce!
Však za to hrozno, v cizině chladné
tak jako psanec krýt se a tajit,
nemíti jména, matičky žádné –
kde síly dojdou, klesnout a zajít. –
Za matku všechno, – krev, duši celou –
sladký pak oddech pod vlastním krovem.
Oj, děti, matičku osamělou
nenechte umřít studeným slovem.