Myšlénky smutné, peruť vaše tichá
ovívá čelo mé co noční chlad;
a vím, že ten, kdo její šumot slýchá,
usíná zvolna – zvolna – usne rád...
Co minulo, je bouře bez oddechu –
co nastává, je dlouhé truchlé zdání,–
snad milá zář – či nové moře vzdechů?
Jeť naděj ve snu, – milé usínání! –
Myšlénky truchlé, nechte moji hlavu,
je mláda ještě, svět ji volá k činu, –
mám v hrudi koutek, – tam si v temném davu
ustelte lůžko v mlčelivém stínu.
Co z toho, pakli těžkým vaším chladem
uvadne srdce mého jarní květ,
jen když mé čelo neostane ladem,
jen z něho kdy svou žeň si vezme svět!
Mohutný světe, mějž ty vůli svoji!
Za povelem tvým půjdu beze slov,
jen přej, až umru čestně ve tvém boji –
ach přej mi růži bílou na můj rov!
Snad někdy chodec, o svůj úkol bdělý,
ulomí sobě růži v tichém klestí:
Žehnej ti bůh, poutníče osamělý,
najdeš-li v ní i zašlé moje štěstí. –