LÍPA.

V posvátném háji slávském na pokrají stál pevný, hrdý, ušlechtilý kmen; a léčivé v tom kmenu šťávy zrají, a v květů jeho vůni – blaha sen.

Nad ním se pnulo nebe v usmívání, slavíků písně v jeho okolí; aj, s kmenu toho neslo větru vání jen vůně dech a zpěvy do polí!

To česká lípa byla! – Její vesna – větérky posud šepcí báje o ní; ó sláva její – světem hudba plesná, králové mocní před ní témě kloní! –

Pak léto přišlo. Vichr od oblaků roznášel s lípy blahodárný pel; svět okříval. Pak blesky šlehly z mraků, bouř nad lipou – a svět se při ní chvěl!

K poledni přišla bouře ona letem; a k večeru, kdy měl se tentýž den, květ lípy naší rozmetán je světem – a roztříštěn se kloní její kmen...

Plamenné slzy nebe! Hvězdy věčné! Vy spatřily jste velký jeho bol, kdy temno, jež se zdálo nekonečné, zřel v zemi někdy krásné, kol a kol! –

Útěcha žádná! Pouze temné stíny kol zdrceného kmenu vedly rej, – plesaly, jeho květy že má jiný, a jemu v dík – že kal a beznaděj! –

Ach dlouhá noc, bez konce, bez výměru! To jediný byl utrpení sen! – Již nepějí tu slavíkové v šeru, holými snětmi pláče bolu sten! – –

Však Láska Věčná kyne! Všechny trudy zaplašil nový, Pravdě vzešlý den; kořínek lípy, v hloubce ukryt, chudý, na boží světlo vydal nový kmen!

Slavíci opět mají domovinu, korunou lípy sladký pěje hlas; ba v lůně stromu, v tajném jeho klínu i šťávy zdárné bujně proudí zas.

Aj, vidím révu pnout se kolem kmene, toť ušlechtilé touhy jarý vznět. Na slávu svou se kmen můj rozpomene, a podiví se lípě naší květ! – –