„Buď vůle Tvá!“ – tak pomodli se,
odchází-li ti navždy mil tvář,
a v zapadlém tam oku pozaskví se
ti sledně v ústret velké lásky zář.
„Buď vůle Tvá!“ tak vždycky pomodli se,
kdy osud zahalí tě v tmavý mrak, –
a srdce ochabne a bolem chví se,
an konce bídy nevidí tvůj zrak. –
Leč choutkám vzdoruj, dokud krev ti proudí,
byť kázaly ti o bohu a kříži!
Bůh pomůže! Onť jen ty skety soudí,
co znají Ho, jen kdy se bouře blíží.
Je těžkým bojem celé naše žití; –
rek u praporu svého vytrvá,
a padne-li – aj nad ním hvězda svítí –
tam pohledí: „Buď věčně vůle Tvá!“ –