JARO A DÍVKY.

To jaro jest tak svéhlavé jak děva krásná k miláčku: Chvílkou se k němu nakloní, a po chvílce má vytáčku.

Teď se jí líčko zrumění co vesny ráno – ranní zář, a hnedle vedle srdce neklidné u mraky jasnou halí tvář.

Teď oko její zaplane jak slunko jarní z vysoka, – a hnedle žal a divný stesk mhu – slzu vodí do oka.

Teď sama líbá milence jak slunko jarní stromu květ – aby jej dechem ledovým popálila co nevidět.

Pláč – úsměv, píseň – po ní vzdech, mrak – slunko, stín – a znovu zář, to jara – dívky hlubiny, to vábnotajná obou tvář.

Ó jaro – dívky marnivé, tak šalby plný váš je hlas, – květ budíte i hubíte – přec duše po vás touží zas!...