Byl tichý večer, vlahý máj;
přiletěl vánek jižní v kraj,
na nebi pohání truchlivé oblaky,
obloha temna, a slunko je za mraky –
ticho je nebe, ticha zem
pod smutným šedým pokrovem.
Zaběhl vánek do luhů,
zatočil se tam v okruhu –
zaběhl dále po lukách, po poli,
prohledal vesničky, prohledal okolí,
kde by se k zpěvu našel druh –
mrtva jsou pole, vísky, luh. –
Bože můj dobrý, což to je,
že větřík nemá pokoje? –
Druha kdy pro svoje nenašel zpěvánky,
že letí do výše pod rudé červánky –
jaké to dítě, kdo jeho máť? –
Aj, vesna, – proto chce pět‘ i hrát’!
A proto rejdí v oblačí,
až je po nebi rozvláčí,
a zlaté slunko zulíbá dědiny,
zapěje slavík – a vše úsměv jediný!
To vesny dítě! Jeho spěch –
to příroda – to boží dech! –