Byl jasný, tichý soumrak jarní,
kdy zabloudil jsem cestou v údolí,
v jehožto čarokrásné okolí
nevnikli paprskové žární.
Tu květ i kámen v náruči se svírá,
tu doubec mladý skálu podepírá;
jak stesk i naděj v mém se ňadru snoubí,
tak balvan – větve – tvořily tu loubí.
V něm kráčí noha měkkém po mechu,
a není šumu, není povzdechu, –
v těch končinách jen vonné ticho vládne
a sny – – však žití není žádné...