Ó, po letech v bělavé mlze zas
ty zvony se ozvaly prudce.
Ó, jaký to divný, jak mocný hlas,
až provazy praskaly v ruce!
A vrazily v mlhu a vlétly v les
a divoce letěly mýtí,
až k myslivně bílé, kde starý pes
mhou tesklivě začal hned výti.
Však drsný a jásavý zvonů zvuk
se roztekl prostorem plání,
a vlny už rozlité v ticho luk
mhou padaly se svahů strání.
A něco též vzlykalo v korunách,
a mnoho též rozbily kmeny,
kdes v dáli zvuk ztišený mlhou táh’
tím prostorem neumořený!
Tam v dáli zvuk do mlh se tiše ryl
a zlehka se třepetal vzduchem,
už nikoho, nikoho nechytil
a nedojal jasem ni vzruchem.
Jsme zvony a máme též místo své,
kam vnikneme čistým svým hlasem,
nás vichřice se skalou šedou rve,
a prostor nás umlčí časem.
A jestli zvon jako ti jiní jsem,
v kraj smutný když musím též zníti,
já chápu přec, všade že nevniknem’,
my vniknem’, kde člověk jen cítí.
Mé slovo je přímé, a zavěšen
já nejsem též jako zvon nízko;
však myslím: Nás pochopí pouze ten,
kdo duší a srdcem nám blízko.
Mne proto už neděsí, když můj cit
a jméno mé kalem kdos vlekne!
Pes zvony když slyší, vždy bude výt,
a člověk, jenž věří, přec smekne! –