Vyjel jsem z rána alejemi,
– den už se probudil zpola –
spadalých listů závějemi
svistila zlehýnka kola.
Slunce už vstalo nad mlhami,
z plástve jak zlata by skuté,
viselo tiše nad nivami,
v koruny zablýsklo žluté.
Žlutými, žlutými alejemi,
povadlých listů závějemi
svistila zlehýnka kola.
Něco tu ve mně umíralo,
vroucně mi duši objímalo,
šeptalo, kalně se usmívalo – – –