A zemru po letech za smutné noci mračné, vším dávno unaven, po klidu prahna jen! Mé tělo rozkládat se zvolna v zemi začne, to v rakvi dubové, kam budu položen!
Ó, země! Matičko! Jak miloval jsem tebe, když z jara začalo vše pučeti a kvést, a hlohy na stráních když rozkvetly, a nebe za nocí měsíčních když bylo plno hvězd!
Já tebe miloval, když vyprahla jsi žárem, když vyschla koryta tvých malých, horských řek, když léto střídalo se s čistým, vonným Jarem, vzduch bzučel mouchami a písní kobylek.
Já tebe miloval, když melouny už zrály, já chodil nejraděj do snivých lesů tvých – – Ach, noci podzimní, kdy štěkali psi v dáli, ach, noci blouznivé, než napad’ prvý sníh!...
Však začnu, matičko, v tvém teplém klínu tlíti, v prach rychle rozkládat se, černati a schnout, má duše vyhaslá už více neucítí ni teskných vzpomínek, ni tíhy všedních pout!
Ach, dole pod zemí, hluboko v tobě dole, ač nikdy nevnikne tam zářících dnů svit, snad přece uslyším, až někdy skřivan z pole na hrob můj zabloudí, jej travou šelestit!
Snad přece pronikne rozmoklé vrstvy země zpěv ptáků podjarních a bzukot zlatých much! A jehněd padání a zvadlých listí jemně snad přece rozvlní pak hnijící můj sluch!
Tak budu dřímati za kolébání lodyh pod travou zrosenou, až smrť mi zavře zrak, zpěv pohřbů v sousedství, bych v samotě si oddych’, jen někdy uslyším už zcela kliden pak!
Však záchvěv podjarní, jenž ploditi chce, krátký a sladce plamenný, jímž býval jsem vždy jat, strom jistě ucítí, když vezme ze mne látky a květy vonící se bude zachvívat! – –
Cookies on Poetry Cove