Ve trávě vysoké jsem ležel pod jabloní
na zemi vyhřáté, a stín mi chladil čelo.
Tu prvně pocítil jsem, kterak země voní
vším, co je živoucí i co už dávno ztlelo.
Jak voní životem i smrtí, jíž se bráním,
a potem prolitým, jejž denně, denně pije,
jak voní šťavami a jarním rozrýváním,
jak voní semeny a mění se a žije.
Pták, moucha, třeslice a jepice z ní vstaly,
i já jsem narozen z teplého její prachu;
vše ona miluje, a nikdo není malý,
byť pouze k západu žil od jitřního nachu.
Ó, země voní, voní... Nehyne nic tady –
a přece kráčí vše vstříc tlení jen a zmaru...
Poslední vichřice, zda hvízdneš někdy lady? –
Chci žít, chci živořit až k Poslednímu Daru!