Vůní jdu pomalu, v směsici trav
zraky své zemdlené noře!
Přede mnou v dáli jen černá se splav,
všecko je zelené moře...
Nade vším klene se modravá báň
slunná a s večerem čistá,
za lesy, za hory, za nízkou stráň
slunce se zapadnout chystá.
Zeleně svěží to velký je pruh,
moře tak tiché, tak teskné,
poslední paprsky zbrázdily vzduch,
v kterém už západ se leskne.
Západ... A koberec travin už zvlh’,
zvlhne vždy za této chvíle. –
Nad mořem zeleným šedý pruh mlh
racků jsou peruti bílé...
Jakoby dotkly se chvějících vln
na onom šumícím moři –
Bouře však nebude – modře vzduch pln,
oblaka na časy hoří! – –