Po letech zase Rossini se ozval v staré škole, večer už halil vše ve stíny, krajinu, lesy i pole.
To učitelův starší syn sem přesazen byl z dáli, vzpomněl, když pod stromy rostl stín, s otcem jak vždycky jej hráli.
A večer, kdy už mizela v šedivé mlze náves, hudba ta vzduchem se rozchvěla údery do žlutých kláves.
Já okolo šel jako v snech vše vonělo, vše kvetlo, obrysy kreslilo na oknech žlutavé, chvějící světlo.
A na rozrytém záhoně pruh světla ležel žlutý, nad travou chvěly se jabloně, vrby už hnaly zas v pruty.
Za školou řeka. Do rosy šly brouzdat se zas děti, lehký van větérku v rákosí dosud se neustal chvěti.
A piana hlas v dáli sláb’, čas divný byl a snivý, za návsí u řeky skřehot žab zaléhal ve vlhké nivy.
Jda k hliništi, kde dovádí dav dětí, které na zem usedly v písek, ach, na mládí, na mládí vzpomněl jsem rázem!
Mně starý mistr v duši sáh’, již vzpomínek jde nával, vzpomněl jsem, po školních hodinách kterak jej učitel hrával.
Na učitele, který tlí už dávno, dávno v hrobě, na sešit notový, zažloutlý, který syn uschoval sobě.
Jak Rossini se třásl tmou, když k pianu si přised’, v oblacích šedých já nad školou žlutavý měsíc zřel viset,
neb hudby zvuk mě vylákal vždy v krajinu už temnou, ... tehdy bych nejraděj’ proplakal bolest tak zvláštní, tak jemnou!
A dnes to všecko cítím zas, a minula už doba, se synem jeho ten sladký hlas hudby té cítíme oba.
Syn jeho také měkký je, teď oknem v mlhu hledí – – Chápu, jak podivná arie v blouznivých duších se dědí!...
Cookies on Poetry Cove