Křik slepic probouzí mě v našem statku z rána,
jak okno otevru, já vyhlídku mám v sad
a v tichou krajinu, jež dosud zadumána,
hned zrakem upřeným se mohu zadívat,
tu husy kejhají a pasáci jdou polem,
a vidím sekáče, pak slyším hlasnou řeč,
a v dálce zakmitnou se šátky nad výmolem,
kde louka zelená se, – je teď senoseč –
a zvolna vycházím! Mha nad krajinou leží,
již slunce vyhlédlo a zaplál jeho svit,
a zajíc vyrušen dál v zeleň polí běží,
u statku našeho teď slunce zlatí štít – –
Vzduch voní vlhkem luk a pryskyřicí dýchá;
jsem všecek zarousán a vážným krokem svým
když kráčím nazpátek a kdy již oschla lícha,
z té ranní procházky si houby přináším! –