Kol tiché zahrady kdys bratří kapucínů
já kráčel pomalu ve vysoké zdi stínu,
když večer přes hory, v nichž jasné slunce rdousil,
své přítmí, za přítmím tmu do údolí trousil.
A pater v sandálech, vous na šedivé bradě,
tam ještě motykou cos kopal na zahradě,
vzduch voněl svěžestí, na trávě parny zpráhlé
to rosou bohatou zas zaperlilo náhle.
Cos jako zbabělost mi náhle chytlo duši,
mě touha schvátila, tam v závětří a v hluši
žít život ztišený a lenivý a zbožný.
Brak světský odhodit a jak Don Quichot smutný
za rzivé brnění radš změnit teplo kutny,
žít činy svatými, jež dosavad jsou možny! –