Ó, za ty jahody, jež přinesla jsi, Fáno,
v můj tichý pokojík v to krásné letní ráno,
a sama úsměvná jak vašich lesů květ,
ó, já ti děkuji, ó, mně to srdcem chvělo,
ty dítě, nechápeš, že jsi mně navracelo
v ten blahý okamžik mé celé mládí zpět!
Ty dítě, nechápeš, jak po lesích já prahnu,
jak často rozechvěn si v městě k srdci sáhnu
při práci pravšední, jež stejná včera, dnes,
ty dítě, nechápeš ni otázky mé dnešní,
když jsem se poptával, jak letos bude třešní,
jak bylo konvalin, jak vyrostl váš les.
A jestli na hruši jste letos špačky měli
a proč jsem vyzvídal tvůj klidný život celý
a stěží pochopit jsem nedůvtipný moh’,
když mluvím o sadu, že tvářinka ti plane,
že s rděním šeptala’s, ach, je tam krásně, pane,
ó, je tam překrásně, když čeká tam tvůj hoch...
Já všecek roztoužen ty sloky zde ti píši.
Jak rád bych zabloudil k vám v modravých hor výši,
kde les je stinnější a měkčí kde je mech!
– Zpět v lesy odejdi, jdi zpátky, ptáče s písní,
zpět až k vám do sadu, kde hoch tvůj štěstí vysní
při hvězdách večerních, tvých, dítě, na ňadrech!...