Tak ji vidím: Bílá, malá,
kolem rtíků jemný tah,
– náhle se mi zburcovala
v nejstarších mých vzpomínkách, –
oči tichou láskou vzňaté,
drobounká a malinká,
její vlasy vidím zlaté –
zbyla mi jen vzpomínka.
Ó, rty sladké, z nichž jsem nessál
vůni lásky, já jen v snech
v náručí jí kdysi klesal,
v těle cítě vášně žeh,
v snech jen slyšel prsou rytmy,
v splnění jsem nevyvřel,
v pokoj když mi vlálo přítmí,
já jen v očích slzy měl.
Marný stesk mi duši potáh’,
vášně var mi v tělo střík’,
blouzně o ní na samotách,
samotář jak poustevník,
chvěl jsem se, zda někdy vzeplá,
nerozvitá rozpučí,
něžná, malinká a teplá
podá se v mém náručí.
Hudba její měkkých forem
dolehla až do mých snů,
den co den a stále skorem
v růžovém tom županu
hranila mé touhy v krystal
malinká a zmatená,
na svých rtech jsem pro ní chystal
políbení plamenná!
Tobě dík! Mých snů mi ponech
v měnivé jich podobě,
v minulých tě vzbouzím tonech,
ještě toužím po tobě,
neusládla’s v klidný pocel,
sny a touhy marny jsou,
nesevřev tě v svalů ocel,
křísím tě teď vzpomínkou.
V jiné moře zanešená,
v jiných vln, vod jiných šum,
dávno, dávno opuštěná
troska trčíš do mých dum,
kyneš z minulých mých nálad,
smích tvůj však mi duši rve,
lesk tvých očí cítím sálat
z minulosti bezbarvé!...