V kolesce do lesů z rána
koní mě zanesl cval,
v traviny rosa je vtkána,
z lesů mlh bílý pruh vstal.
Jedeme do lesa hlubin,
ve vůni, vlhkost, stín,
sojky kde křičí teď z dubin,
k veverkám z doubravin!
Nervy mé opil cval koní,
kolesky divoký let,
pohádkou v duši mi voní
z minula ztracený svět.
Září už chýlil se k sklonu,
listí už stromům rval,
záplavu žlutavých tónů
v dubiny vyléval.
Ale přec ještě to hřálo
jako v těch minulých dnech,
blýskalo světlem a plálo,
voněl tím smočený mech!
Je to zas, jako to bylo
dávno, tak dávno již,
v nervy jak v tvé se to vpilo,
pojednou ucítíš...
Trávy to kolébá vzdmuté,
vřesy to zčechrává zas –
Třebas už všechno je žluté,
dosavad ještě je čas,
tomu, jenž za tebou, světu,
s trpkými pocity,
ujeti v závratném letu,
ztratit se v lesy ty, –
v ticho a v šelest se vmísit,
ve travin ulehnout kyv,
zlehka a zvolna zas křísit
něco, co bývalo dřív,
v duši si vyvolat chvatně
pod citu nárazy
na vlhkém slzami plátně
mlhavé obrazy...