Náhle, ach, náhle v podzimní čas,
strom kdy se zachvívá žloutna,
musil jsem v kraje vylétnout zas,
v pole, kde pejřavka doutná;
večerním vlakem vyjel jsem z Prahy
na třetí stanici jen,
abych měl v duši pocit zas vlahý,
abych zřel zhasínat den.
Vyhléd’ jsem oknem... Ve barvách mdlých
obzor se rýsoval nový...
někde už zeleň barví šeď rýh,
stromy jsou holy i křoví –
cesty se lesknou u lesa v mlze,
hvízdání rozrývá hluš,
na oknech mrazík rozplynul v slze,
kalný vzduch houstne v tmy tuš.
A tu jsem vzpomněl, na jaře jak
projel jsem krajinou touto,
zeleň kdy zde mi vítala zrak,
rázem kdy přerval jsem pouto,
které mě tehda svíralo v městě,
o nových plánech jsem snil,
o nových směrech, o nové cestě,
o novém rozkvětu sil.
Vyhléd’ jsem oknem... tenkrát jsem zřel
všade se rozlévat světlo,
u trati, kudy rychlovlak jel,
vonělo všecko a kvetlo,
jedu tu zase... všecko se mění,
obzor můj zatažen mhou...
Ale čím víc tma splývá v mé snění,
hvězdy v něm jasnější jsou...