Všecko.

Všecko se slilo v jeden žel, všecko se slilo v bolest jednu. Je mi, jak ztemnělým krajem bych šel, vzdáleným krajem kdes v nedohlednu. –

Nad sebou stromy, vůně jich jak by mi zalila tesklivou duši... O kroky poutníků vzdálených zaryté v noční, nesmírné hluši!...

Všecko se slilo v jeden šum, v jedinou píseň stesku a dum – – změkčilá lítost třesavá! – Chůzi má lehkou jako pták –

pohleď mi, dítě, v planoucí zrak – slzami z dávna v něm zahrává.