Ó, choří z venkova! Ó, všichni nebozí!
Na dvůr je přivezli k nám z vesnic povozy,
– já tuším, horami se po skalách vůz vlek’, –
a teď je skládají do lehkých nosítek...
Ó, vidím, na voze muž vyzáblý se zdvih’,
a sluha špitální, hle! chodí kolem nich
a zdola jeptišky se mihl černý šat, –
já hádám, z venkova jdou v město umírat!
Já myslel, horami když vracel jsem se z cest,
jak zdrávo na skalách v těch malých domcích jest,
a teď muž chorobný s tím usmíváním mdlým
z hor blízkých modravých je smutným poselstvím!
A již ho složili a zvolna v špitál jdou,
jej dcera provází, též s tváří ubledlou,
ó, štěstí! neviděl jsem, jak se loučili, –
zpět samo plačící jde děvče za chvíli.
Teď zpátky pojedou přes hory lehčeji,
neb lékař potěšil je malou nadějí
– a jedna odbila, já slyším o třetí
po horách, po skalách vůz prázdný hrčeti...