Je večer v květnu. Mha se valí spěšně
ve svěží vzduch, v němž slunce dohořelo,
na stráních ještě bělají se třešně,
a vlahý vítr ovívá mi čelo.
Zas přede mnou se vlní nízké žito,
déšť na cestě se v kopyt otisk nalil.
Už vyšel měsíc. Mléko mlh je slito,
a koroptví křik v mléku tom se vzdálil.
Bzuk chroustů zapad’ v netušící uši,
a netopýrů let se třásl tichý
od statků ve vsi postříkaných tuší
sem přes rozmoklé, zamodralé líchy.
A já jdu sám. A myslel jsem, že vzlétnu,
a život, život přitisknul mě k zemi,
unaven, zemdlen sám tu kráčím v květnu,
sám kráčím tu, sám opuštěn a němý.
Sám kráčím tu, sám kráčím bez pomoci,
stesk nevýslovný rozlévá se ve mně.
Bzuk chroustů dál se třese tichou nocí,
květnovou nocí dál se třese jemně...