Už západ krvácel. A na jaře to bylo.
Ve proudech zářících se slunce na zem lilo
a jemně splývajíc, do korun padlo stromů,
kol tichých rybníků když kráčeli jsme domů.
Žab teskné kvílení se chladným vzduchem třáslo,
u splavu nízkého, kde stádo krav se páslo,
v zeleni rákosin to zašplounalo časem,
pasačka zpívala si kdesi tichým hlasem.
Kdes v polích koroptev se ozývala ještě,
a trávy svítily po jemné sprše deště,
jenž brzy s poledne tak drobounký a tichý
za slunce jarního sem skrápl v les a líchy.
My sedli u splavu a dívali se v snění,
jak barva krvavá se v šedivou modř mění
a bledne pomalu, a cítili, jak zvlhá
nám tráva pod nohou, v niž padala už mlha.
Tu vánek najednou sem zalét’ ve chlad rosy,
vířil a kolébal se chvíli po rákosí,
a vlny zlehýnka se jako prsa vzdmuly...
To jak by oddechli si na dně utonulí!