VÁŠNIVĚ.

V šatečkách bílých jako sníh, jako sníh – rci, proč se výstražně prstík tvůj zdvih’, zticha zdvih’? –

sklouzni jen zlehýnka, malá má malinká, do loktů mých, loktů mých.

Na stromy – dumají šumíce – padá svit stříbrný měsíce, zmodral svit měsíce – noc je tak smutná a tichá, tak tichá...

vůni zem’ dýchá – tak žádostivě dýchá a dýchá, noc je tak smutná a tichá, tak tichá!

Chopin teď zaplakal nocí tou hvězdnatou, na nebi přes měsíc obláčky jdou (přes duši šedivou mlhy tak jdou,

tiše tak jdou – –), světlušky zakmitly v trávníku kdes – – Po rosných krůpějích měsíčný bílý sníh

rozlil se měkký a vklouzl též v les. A ty tak bledá v loktech mých sevřených – – a ty tak teplá, na rtech smích –

prstík tvůj k ústům se ještě zdvih’ – – Sepjatá ruka z očí tvých duši mou hledá a s prosbou se zvedá, ach, ty’s tak bledá, tak bledá, tak bledá

v loktech mých, v šatečkách bílých jako sníh... Jako sníh!