Tak někdy v horečce se leccos v hlavě zmotá,
co’s četl, přemítal, snů dlouhých táhnou řady,
od mile s dopisem tu pleteš Herodota
a náhle odříkáš si citát z Illiady.
Tu voly houpavým zříš krokem jíti domů,
hvězd bledých na nebi chceš sečíst milliardy,
jež v okno dívají se kytkou holých stromů,
a zase povídáš, co řek’ už Leopardi.
Kol hlavy doutníků dým šedý se ti mihá,
cukrové nemoci chceš kořen najít v sobě;
a vzkřikneš! Hydru zříš, jež vzhůru sto hlav zdvihá,
cíp šátku rozkousal bys rázem v divé zlobě.
Pak s klidnou důvěrou vše řekneš, co tě trápí,
a z tváře zoufale si strhneš náhle masku,
tvé oko strnule v bod jediný se ztápí:
Můj soused v horečce – ten cynik – vyznal lásku!