V hluboku moře, ó, na dně kdes
vlna je bílá střeží,
neví už nikdo tam o nich dnes,
na nich sloup siných vod leží.
Pohřben zvuk, kovový pohřben hlas,
večer jich nevzbouzí vonný,
zaspaly z rána matutin čas
v hluboku zmizelé zvony.
Veliké srdce kovové z nich
více se neozve v jitru!
v zvonech těch na věky umlčelých
srdce spí jako v mém nitru.
Je mi, jak obklíčen spoustou vln
v hloubky pad s vysoka skácen.
Ležel tam na dně stesku pln,
na vždycky, na vždycky ztracen...