UKOLÉBAVKA.

Andulko malá, rozplakaná, v kolébce zvolna – tam a sem – houpám tě, houpám – tam a sem – zavři už, dítě, zavři už očka,

přítel tě hlídá, přítel tvůj počká, než probudíš se – tam a sem! houpy tam! houpy sem! tam a tam! sem a sem!

Však dlouho člověk netuší to, že bloudí světem sám a sám, a nyní je mi všeho líto a na všecko si vzpomínám,

na lásku svou si vzpomínám, houpy tam! houpy sem! tam a tam! sem a sem! Tělíčko drobné, jež se tají

v peřinkách bílých jako sníh, slečinku z tebe vypiplají, vkus dají ti a chic a střih, a záhy z tebe bytosť bude,

jež dovede v čas klopit zrak, na plesích jež se mihne všude – ó, dítě, nevzpomeneš pak, jak houpal jsem tě tam a sem!

tam a tam! sem a sem! Tělíčko drobné, vypiplané, až ňadra tvá se rozvlní, až lásky vášeň v tobě vzplane

a prsa touhou naplní – kéž jenom láska neskonalá tě všade čeká kolkolem, lidského masa hroudo malá,

s velikým ale úkolem! Však ne – což láska? – hlouposť! dítě – muž přijde k vám snad vyžilý, filistr, jemuž prodají tě,

že dobrák jest a rozmilý, že rozuměti zdá se všemu, a dítě, musíš zvyknout jemu, když vaši už tě slíbili...

Houpy tam! Houpy sem! tam a tam! sem a sem! Smí slaboch teď se s ženou spojit, vyžilosť není zločinem,

smíš třeba hnusem, kalem projít, jsi vítán v kruhu rodinném, když uživíš jen svoji ženu, jsi solidní a máš svou cenu –

tma roste, hynem! zahynem! Lze ženu koupit! Zahynem! zahynem! zahynem! Mně nyní v snech se řetěz jeví

žen od poslední ku prvé, od matky tvé až k ňadrům Evy kdos Bídu míchá do krve a do žil našich pokolení –

kdos otrávil v nás zdravý proud, ten řetěz už se stěží změní, jej nemožno je přetrhnout! Toť staré Bídy jest jen vlečka!

– Špatna-li hmota pravěká, z níž povstali jsme, jež nás přečká vždy v jiném těle člověka? Andulko malá, přijdou chvíle,

kdy zabouří to v nitru mém – ty vztahuješ své ručky bílé, ó, houpej se jen tam a sem! Andulko malá, tam a sem!

tam a tam! sem a sem! Ty nezvíš, co mi hrudí chvěje, že nemoc to, jíž není lék – ty’s posel žití, z něhož směje

se na mne nový, lepší věk, vajíček jemných ty jsi schrána, kořínek mladé květiny – buď žehnána! buď milována! –

ty plode sladké vteřiny! Tam a tam! Sem a sem! Houpej se, Andulko, tam a sem! Což platno v ouško ti teď říci:

„Až přijde láska, lásku ber, a ženou staň se milující a matkou zdravých synů, dcer –“ ty usmíváš se, nepochopíš,

ty sotva modrá očka sklopíš, ó, houpej se jen tam a sem! Andulko malá, tam a sem! tam a tam! sem a sem!

tam a sem!