Ale podzim mlhy věsí
nad truchlící krajinou,
prázdní se kraj, prázdní lesy,
s minutou, ba vteřinou
přibývá nám v hrudi žal,
v suchých travách vítr svistí,
drobný déšť neustává,
s kaštanů zas žluté listí
podél silnic spadává,
prvý mrazík cestu bělí,
sotva příval vichrů ztich’,
v cestu, kde jsme šli a zmdleli,
tiše padá první sníh,
a my ještě dále chtěli,
zimy chlad nás cestou stih.
Smutně žloutnou v sněhu stohy,
v bílé sněžné závěje
tulácké se boří nohy,
kraj se tmí, už pozdě je,
nedorazíš dále v sněhu,
začal sníh už padati,
večer dnes, dnes na noclehu
musíš v stohu zůstati.
Tuláku, jenž nadšeně
pustil jsi se v dálky bílé...
měsíc svítí studeně,
hvězdy jiskří v noční chvíle.
Ztichla touha, jež tě hnala
v čas, kdy kvetly fialky,
mukami tě bičovala
do dálky, pryč do dálky,
srdce bije pokojněji,
hoří mdle měsíční jas,
andělé teď přicházejí,
v ojíněný sáhnou vlas,
křídla jich se zlehka chvějí
tuláku, pojď, nastal čas...