Ženo malá, bílá! Prach
s teplých tváří jsem ti zlíbal!
Sladký smích ti zrakem táh’,
rozpustilý jsi můj šíbal,
ňadra teplá jsem ti zlíbal,
naše dítě v trávě spí,
v plachtě jím jsem zakolíbal,
větřík tiše šelestí.
Měsíc vyšel. Nad rákosím
kotouč jeho visí teď...
Polibky tě tiše prosím,
vzdáváš se mi v odpověď,
– jako v trávě červík malý
rodí se, žít počíná...
teple my se zobjímali,
slunce jas když zhasíná,
v loktech tvých, na ňadrech tvých
hlavu těkavou jsem zdvih’,
únavou když usnula’s,
ve mně se to hlásí zas,
žene se to mojí skrání
opět mocným přívalem...
Tulák jsem, jenž nemá stání,
žiju jenom vzpomínání
po tom něčem bývalém!...