Když zraky pozvédnu, jen zčernalý strop zřím,
a náhle mrzutý a něčeho se hroze
na postel železnou je zase obracím,
– já toužím po slunci a toužím po obloze!...
Ten strop mně nepřeje ni trochu oblohy
a vzduchu čistého, jenž shora k nám by vnikal,
na něho zadíval se chorý ubohý,
když tady v bolestech na loži, jak já, vzlykal.
Ten strop mně nepřeje! Chci dýchat čistý vzduch,
chci vidět oblaka do dálky, dálky jdoucí!...
Je dlouho nebílen a mračno vyschlých much
tam uzří v pavučí zrak hasnoucí a mroucí.
Zrak zpola vyhaslý v posledním tažení,
když rukou ledovou Smrť na prsou již zebe,
se dívá na něho (jak já teď ve snění)
a strop je zlodějem, on krade mu kus – nebe!...